Bažina není močál. Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy. Líné klikatící se řeky unášejí sluneční kotouč až do moře a dlouhonozí ptáci, kteří jako by vůbec nebyli pro let stvoření, se s nečekanou ladností zvedají ze země vstříc křiku tisíce sněžných hus.
Bažina Severní Karolíny. Pro mnohé neutěšený kus promáčené půdy, kterému je lepší se vyhnout, v ještě lepším případě jej zastavět. Ne však pro Kyu. Holčičku, co kvůli násilnému otci pijákovi nejprve opustí maminka, všichni sourozenci a nakonec i otec sám. Racci, světlušky, ptáci, brouci, ti všichni natahují Kaye pomocnou ruku, zatímco se k ní její blízcí otočili zády. A ona díky nim přežívá a dospívá a stává se v nedalekém městečku vysmívanou i obávanou Holkou z bažiny. Do patnácti let zcela negramotnou, která však zná bažinu a život v ní lépe než studovaní odborníci a která se mezi všemi těmi tvory snaží najít odpověd na to, jak může matka opustit své dítě a jakým způsobem se samičky brání před chtivými samečky.
Přiznávám, jsem člověk, kterého přírodní scenérie sice dokážou nadchnout, ale všeho živého se když ne bojí, přinejmenším štítí. Přesto mě způsob, jakým americká autorka Delia Owens, původním povoláním bioložka, popisuje a do děje zakomponovává mokřadní faunu a flóru amerického východního pobřeží, zcela uchvátil. Zaznívá z něj respekt, pokora, obdiv a především láska. Ostatně autorka tuto svou prvotinu vydala v 69 letech. Jako by chtěla vzdát hold svému celoživotnímu poslání i jinou cestou a spíše nepopulární krajinu značně zpopularizovat. A já si uvědomila, jak málo autorů se detailnímu popisu přírody v knihách, které jsem přečetla, věnuje. Podobný intenzivní pocit otvírání očí jsem měla snad jen v dětství při čtení dobrodružství Vlaštovek od Arthura Ransomeho. A teď, stačilo pár stránek a na každý kámen a mušli vyplavenou mořem jsem se dívala úplně jinýma očina.
Boj o přežití opuštěné dívenky a pocta bažinaté krajině jsou doplněny o dva Kyiny milostné romány a vraždu místního krasavce, ze které je Kya následně obviněna. Děj střídavě přeskakuje mezi vyšetřováním, potažmo soudním přelíčením, a Kyiným životem. Rozpitvané na kusy – Kya, láska, vražda - působí spíše slaboučce. Těžko uvěřit, že by matka ze zámožné rodiny nenašla způsob, jak dostat do péče alespoň nejmladší dcerku. Kyiny vztahy působí místy, a v českém překladu obzvlášt, jako laciná červená knihovna. A byť detektivní část pracuje s variací na Werfelovo „Ne vrah, zavražděný je viněn“, chybělo mi podrobnější vysvětlení. Způsob spáchání vraždy je naprostý deus ex machine, byť samotné soudní líčení se čte se zatajeným dechem.
„Hádám, že někdo jinej by moh vypadat jako ona, ale naučili jsme se poznávat lodě a jejich majitele dost dobře, víte, tím, jak jsme na vodě prakticky pořád.“
„Ale pane Millere, rád bych vám připomněl, že tohle je vyšetřování vraždy. Ten případ už nemůže být vážnější. A v takových případech si musíme být jistí. Nemůžeme se spokojit se siluetami a tvary, které vidíme z šedesátimetrové vzdálenosti ve tmě.“
Ale když se tyto čtyři rozpitvané a mnou spíše zkritizované části spojí způsobem, jakým učinila Delia Owens, je to jakoby se rozjel namazaný stroj, ve kterém se střídají pasáže temné i zářivé, protkané od začátku do konce ódou na přírodu, která není nezbytně krutá, ale jež funguje na principu, že za život se musí vždy něco obětovat.
Není divu, že Kde zpívají raci (v originále Where the crawdads sing) se stal světovým bestsellerem s více jak 15 miliony prodaných výtisků (já sama k tomuto číslu přispěla čtyřmi kousky). Budou to dva roky, co kniha vyšla v českém překladu Jany Hlávkové v nakladatelství Jota. Bohužel není v moci češtiny zachytit nuance nespisovné jižanské mluvy, jinak je překlad velmi zdařilý. Já si ke knize našla cestu až teď. Paradoxně v době, kdy do kin přišlo filmové zpracování pod stejným jménem. Za filmem stojí produkční společnost herečky Reese Whiterspoon. Je to jedna z mála hereček aktivně propagující literaturu a doporučující ne úplně hloupé knihy. A přesně tak na mě působil celý film. Udělán někým, koho kniha okouzlila, kdo jí chtěl složit poklonu a ne ji prznit či se svést na jejím úspěchu. Nevím, jak se na film dívají ti, co knihu nečetli. Pravděpodobně jako na nudu. Pro ty, co ji však četli, je film nádhernou sladkou tečkou za touto mnohdy bolestnou, jindy překrásnou severokarolínskou poutí.
