Málokterý český autor vzbuzuje tak rozporuplné reakce jako Milan Kundera. Na jedné straně ti, co by nejradši sepisovali petici za udělení Nobelovy ceny, na druhé straně ti, co mu nemohou mimo jiné odpustit, jak zanevřel na svou rodnou vlast a čtenáře v ní a odepřel jim nejen překlady jeho novějších děl (nyní se konečně chystají), tak jakékoliv rozhovory.
Já sama se řadím k nějakému střízlivě nadšenému publiku. Jeho bibliografii ještě zdaleka nemám přečtenou celou. V mladické dušínovské naivitě mě lehce rozhodil článek uveřejněný v Respektu o údajném Kunderově donášení. My lvové bijem o mříže. Tak nějak jsem se cítila a myslela si, že Kunderu číst přestanu. Abych si vzápětí potvrdila teorii, že život a dílo autora jsou dvě zcela na sobě nezávislé a navzájem se neovlivňující skutečnosti.
Kundera je rovněž jeden z velmi mála autorů, jejichž knížky čtu opakovaně. Třeba takový Žert. Je to jedno z Kunderových nejméně filzofických děl. Avšak přestože jsem ho četla již několikrát, vždy zcela zapomenu děj. Což je u mě věc nevídaná a svědčí o tom, že různé úvahy, které Kundera na papíře rozehrává, zaměstnají čtenáře natolik, že už nemá sílu soustředit se pořádně na Ludvíka, Zemánka a další.
Kdysi jsem se na jednom literárním fóru přichomýtla k diskuzi, co pro jednotlivé čtenáře znamená “velká literatura”. Sama jsem v té době dočítala Kunderovu Nesmrtelnost, jejíž nadčasové myšlenky a věčné pravdy mě, jako ostatně v každém Kunderově díle, nadchly. Velkou literaturu jsem si tak sama pro sebe Kunderou nadefinovala. Něco, co s léty neztrácí ani trochu na své pravdivosti, ba naopak, mnohé řečené spíše připomíná naplněné proroctví. Za představitele velké literatury považuje Kunderu i současný český spisovatel Jan Němec. V rozhovoru na Českém rozhlase Vltava prohlásil, že pro něj Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí představuje ojedinělý český “velký román” 20. století. Myslím, že o tom by se dalo polemizovat, ostatně jak sám Němec řekl, v teorii literatury žádná definice “velkého románu” neexistuje, ale musím se přiznat, že tolik adorovaná Lehkost mě osobně zatím neuchvátila, ba naopak, ze všech Kunderových děl ji považuji za nejvíce přeceňovanou. Četla jsem ji již dvakrát, možná okolnosti nebyly zrovna příznivé. Určitě se k ní vrátím a napíšu o tom, zda se mi na potřetí podařilo do této tajemné komnaty vstoupit. Stejně jako napíšu o Kunderově francouzské bibliografii od Jean-Dominique Brierra. Ale teď vám konečně napíšu, co a proč mě tak uchvátilo na Nesmrtelnosti.
Kundera si ve svých románech se čtenářem často hraje. Místy naraci stupňuje do absurdních výšin a je na každém, jak si s tím poradí, co si z textu odnese a zda této koláži přijde na chuť. Tento Kunderův fantastický um v Nesmrtelnosti dále graduje. Na smysl života, smrt a snahu o nesmrtelnost nahlíží z mnoha pohledů, ukotvených v nejméně třech jasně rozlišených linií. Setkání autora s profesorem Avariem. Autorův román započavší na základě jednoho gesta a vyprávějící o Agnès, Lauře, Paulovi a Brigittě. Historické perličky o Bettině, Goethovi a Rubensovi.
Při psaní o Kunderových knížkách narážím na to, že nejsem schopna napsat kvalitní text tak, aby dokázal pojmout vrstevnatost jeho románů a zároveň aby vedle nich kvalitativně nepůsobil úplně směšně. A tak si v tomto případě dovolím uvést spíše jen několik ukázek, díky kterým snad bude zřejmé, jak nadčasový a myšlenkově skvělý román Kundera napsal.
Za jeden ze stěžejních nástrojů umožňující nesmrtelnost Kundera považuje fotografii. Již při psaní románu v 80. letech, dlouho tomu do strašáku sociálních sítí, kritizoval fotografii, která v našem životě získala takovou dominanci, že už se nikdo nenamáhá dožadovat se před focením svolení.
"Individualismus? Co to má společného s individualismem, když tě kamera fotografuje ve chvíli agónie? To naopak znamená, že individuum už samo sobě nepatří, že je zcela a naprosto majetkem jiných. Víš, já si vzpomínám na své dětství: když tehdy chtěl někdo někoho vyfotografovat, ptal se ho na dovolení. I když jsem byla dítě, tak se mě dospělí ptali, holčičko, můžeme si udělat snímek? A pak se jednoho dne přestali ptát. Právo kamery bylo povýšeno nad všechna ostatní práva, a tím se všechno, úplně všechno změnilo."
Od fotografie, věčného zaznamenání silných, ale i slabých momentů, se dostáváme k růzým druhů nesmrtelnosti. Ta sice zní velmi vznešeně a pozitivně, ale Kundera upozorňuje na nesmrtelnost směšnou, která je či by byla fotografií či videozáznamem o to více umocněna.
(Autor:) Není romanopisec, který by mi byl dražší než Robert Musil. Zemřel jednoho rána, když zvedal činky. Když já sám je zvedám, pozoruju úzkostně tep svého srdce a mám strach ze smrti, protože zemřít s činkou v ruce stejně jako můj zbožňovaný autor, to by bylo epigonství tak neuvěřitelné, tak zuřivé, tak fanatické, že by mi okamžitě zajistilo směšnou nesmrtelnost.
Další cestu k nesmrtelnosti může jedinci zajistit někdo, kdo už se nesmrtelným býti zdá. Kundera rozebírá příběh Bettiny von Arnim, která o 36 let staršímu Goethemu nadbíhala přesně z tohoto důvodu.
(Goethe:) “Vím, Bettino, že kresba pomníku byla tvoje geniální lest. Ve své politováníhodné senilitě jsem se dal dojmout, že vidím své vlasy proměněné v oheň (ah, mé ubohé, prořídlé vlasy!), ale vzápětí jsem pochopil, že cos mi chtěla ukázat, nebyla kresba, ale pistole, kterou držíš v ruce, abys mohla střílet do dálek mé nesmrtelnosti. Ne, neuměl jsem tě odzbrojit. Proto nechci žádnou válku. Chci mír. Ale nic víc než mír. Obejdu tě opatrně a nedotknu se tě, neobejmu, nepolíbím. Jednak na to nemám chuť a jednak vím, že všechno, co udělám, proměníš ve střelivo pro svou pistoli.”
A jak by vypadala naše nesmrtelnost, kdyby nám skutečně byla dána šance na další život ?
Chci se vás jen zeptat: v příštím životě chcete zůstat spolu, anebo se už nesetkat?" Agnes věděla, že ta otázka přijde. To byl důvod, proč chtěla být s hostem sama. Věděla, že v Paulově přítomnosti je neschopna říci: "Nechci už být s ním." Nemůže to před ním říci a on to nemůže říci před ní, i když je pravděpodobné, že i on by dal přednost zkusit příští život jinak, a tedy bez Agnes. Jenomže říci nahlas jeden před druhým: "My už nechceme zůstat v příštím životě spolu, my už se nechceme setkat", je totéž, jako by řekli: "Žádná láska mezi námi neexistovala a neexistuje". A to je právě nemožné vyslovit nahlas, protože celý jejich společný život (už víc než dvacet let společného života) je založen na iluzi lásky, iluzi, kterou oba starostlivě pěstují a opatrují. A tak vždycky, když si představuje tuto scénu a dojde až k hostově otázce, ví, že bude kapitulovat a že řekne proti svému přání, proti své touze: "Ano. Samozřejmě. Chci, abychom i v příštím životě byli spolu." (…) Agnes sbírá všechnu vnitřní sílu a odpovídá pevným hlasem: "Dáme přednost tomu se už nesetkat." Ta slova jsou zaklapnutím dveří za iluzí lásky.
Kundera si svou nesmrtelnost dávno zajistil, ale díky tomuto jedinečnému románu přiměje každého čtenáře pohlédnout na ni z mnoha různých, vzájemně však propojených úhlů.
Comments