Tak jako lékaři, policisté, učitelé a mnohé další profese musí při sledování svých televizních protějšků občas převracet oči v sloup a propadat pocitům křivdy či nepochopení, tak nějak si připadám já, když sahám po knížce z českého prostředí, kterou napsal cizinec. Mísí se ve mně skepse a pochyby, co nového by nám tak o nás mohl nějaký zahraniční pisálek sdělit. Zároveň neodolám zvědavosti, jelikož když se dílo podaří, nabízí našinci přece jenom osvěžující pohled na naše dějiny či mentalitu.
Někdy to nevyjde a kniha je přesně taková, jakou si mé skeptické ego představovalo. Takový román HHhH od Laurenta Bineta je jedním z příkladů. Nezachrání jej ani Binetova adorace hrdinů výsadkové skupiny Anthropoid, o kterých kniha vypráví. Zato Daleká cesta od Alison Pick o osudech česko-německé židovské rodiny, která se rozhodla uchránit svého syna před jistou deportací zařazením do Wintonových vlaků mi připravila dvojitou porci překvapení. Příběh psaný kanadskou autorkou byl velmi autentický, navíc navzdory nízkému věku autorky neskutečně uvěřitelný.
Autorem, který se českému prostředí věnoval opakovaně, je Simon Mawer. A to v Mendelově trpaslíku, Skleněném pokoji či posledně vyšlém Pražském jaru. Byť se Simon Mawer zařadil po zvlášť kritizovaném filmovém zpracování Skleněného pokoje spíše k zatracovaným autorům, já osobně pro to nevidím důvod. Ve Skleněném pokoji Mawer rozehrává poměrně tradiční a čtenářsky atraktivní rodinnou mozaiku českých Němců na pozadí dějinných kotrmelců 20. století. Že se původní majitelé vily Tugendhat bouří ? Jméno vily ani rodiny v celém románu nezazní a že byla vila autorovi volnou inspirací, pro to by snad měla být umělecká licence dostatečnou omluvou. (V románu nazývaná Landauerova) vila funguje jako úžasný středobod celého příběhu, způsob popisu její architektonické jedinečnosti čtenáře pohltí tak, že by se do Brna nejraději hned přemístil.
(architekt Reiner Von Abt): Ever since Man came out of the cave, he has been building caves around him (…). But I wish to take Man out of the cave and to take him in the air. I wish to give him a glass space to inhabit.
Mawer vytvořil čtivý román, s občas až příliš podrobným a pozornost zbytečně odvádějícím popisem sexuálního života hlavních hrdinů, ale který dle mého může směle konkurovat podobně zaměřeným románům současných českých autorů, třeba Slepé mapě od Aleny Morštajnové.
Podání Pražského jara ve stejnojmenném románu je ještě více neotřelé a snad i zdařilejší. Děj se odehrává převážně v západních diplomatických kruzích a čtenáři nabízí na mnohokrát ztvárněnou sovětskou invazi zcela jiný pohled. Vylíčení prvních hodin invaze je famózní a síla okamžiku z něj nesmírně sálá. Historická linie je tentokrát oživena nijak nerušícími a zbytečně pozornost nestrhávajícími osudy britských studentů Jamese a Eleanor, kteří se vydávají na spontánní stop po Evropě a právě se rodícím vztahem mezi britským diplomatem Samuelem s českou studentkou Lenkou. Zatímco britští studenti se postarají o milou mladistvou "road movie” tak akorát výborně okořeněnou britským humorem, Samuel s Lenkou čtenáři přináší pasáže vážnější a hloubavější.
Jistě, toto setkání bylo nevinné. Jenže nevinnost se občas překvapivě snadno zvrtne v provinění.
V mládí svět vypadá jako lunapark plný lákavých atrakcí, pak člověk do jedné z nich sedne a vzápětí s hrůzou zjistí, že vystoupit už nelze, i když se mu točí hlava a ta zpropadená věc ho nejspíše veze do strašidelného zámku.
Pesimismus a skepsi zjevně tedy musím na chvíli potlačit. Prozatím z toho zahraniční autoři vycházejí spíše dobře a myslím si, že toto skóre ještě vylepší Gottland od Mariusze Szczygiela, na který se už teď těším.
