Minulé pondělí skončil. Co? Schueberfouer. Událost, o které se v celém Velkém Regionu na začátku školního roku diskutuje stejně živě jako o právě skončivších dovolených či nastávajících školních povinnostech. A přitom taková blbost, mohla bych parafrázovat. Jenže blbost, kterou Lucemburčani dokázali maximálně využít k posílení ekonomiky i občanské sounáležitosti.
Schueberfouer je obří pouť s předlouhou tradicí. Založil jej již v roce 1340 Jan Lucemburský. Původně se nejednalo o pouť v dnešním slova smyslu, ale spíše o obrovský trh včetně toho s dobytkem. Vévodský dekret stanovoval začátek na svatého Bartoloměje, tedy 24. srpna, což je s odchylkou jednoho, dvou dnů dodržováno dodnes, a délku trvání na osm dní. Všichni obchodníci byli osvobozeni od placení daní a již v úvodu zmiňovaného dekretu Jan Lucemburský říká, že tímto jarmarkem sleduje rozkvět a rozvoj vévodství, s hlavním městem v čele. Od 18. století se přidal zábavný aspekt, restaurace, představení, s technickým pokrokem postupně první atrakce. A vyjma trhu s dobytkem můžeme i na dnešním Foueru najít vše výše zmíněné, a to ve velmi zdravé rovnováze. Nejspíš právě proto se stal opravdovou institucí, kterou každoročně navštíví na dva miliony návštěvníků.
Schueberfouer probíhá v centru města, na obřím parkovišti Glacis vklíněném mezi městský park, českou ambasádu, Velké divadlo a rezidenční čtvrť Limpertsberg. Pakliže se do města v době konání dostanete, je téměř nemožné, abyste si probíhající události nevšimli. V hromadné dopravě vás bombardují informacemi o posílené kyvadlové dopravě z předměstských parkovišť a už od konce července na Glacis pracují čety řemeslníků a dělají tak celé akci zcela bezplatnou, avšak velmi účinnou reklamu. Přestože prvotní reakce je asi stejná, jako když vidíte školní pomůcky v reklamních letácích. „Cože, už zase Schueb? To už léto končí??“
Těch ingrediencí, které stojí za úspěchem celé akce je však mnohem víc. Za tu zásadní považuji širokou nabídku dobrého jídla a pití. Kromě obligátních stánků s cukrovou vatou, churros, palačinkami či tradičními lucemburskými bramboráčky Gromperekichelcher zde po dobu tři týdnů vyroste spousta regulérních restaurací. Od bretaňské nabízející mořské plody, přes belgickou se slávkami a hranolky, až po alpské Hütte, kde vás budou obsluhovat v dirndlech. Stejně tak se můžete občerstvit u baro-stánků, kde teče proudem lucemburský sekt a víno, či jejich výborné mixované varianty s rybízovými sirupy, tzv. kir. Možnosti dobrého stravování přitáhnou populaci, která kolotočům nijak neholduje, a hlavně dají celé návštěvě Schueberfoueru jiný smysl. Zajít si sem na jídlo je tak na programu velké většiny lucemburských firem, a pokud se nemůžete spolehnout na štědrého zaměstnavatele, alespoň jedna polední pauza v partě kolegů je samozřejmostí, i díky výborné dostupnosti.
Sympatická je rovněž politická podpora celé akce. Ohánějíc se historií probíhá zahájení i ukončení celé akce za přítomnosti jak nejvyšších politiků, tak představitelů velkovévodské rodiny. Obskurní svět kolotočářů je tak najednou povýšen na výkladní skříň života společenské smetánky.
Kolotoče, stánky, atrakce. Jakoby vedle gastronomie byly trochu na vedlejší koleji a svým charakterem potvrzovaly dlouhou tradici celé akce. Organizátoři slibují to nejlepší z Evropy, což nezbytně neznamená nejšílenější. A možná to je tak dobře. Většina atrakcí působí lákavě, spolehlivě, péče kolotočářských rodů po generace se na stavu atrakcí podepíše jen v tom dobrém. Poloperverzní tiché povolávání „poďte na autíčka, slečno“, které mi uvízlo v hlavě při mé poslední návštěvy Matějské tady rozhodně nehrozí.
V neposlední řadě je velmi šikovné i načasování. Poslední srpnový a první dva zářijové týdny ještě většinou přejí večernímu křepčení, a skoro každý má chuť prodloužit si letní bezstarostnost alespoň ještě o jedno odpoledne. A na to je Schueb jako dělaný.
Ne, neříkám, že byste měli Lucembursko navštívit zrovna v tuto dobu, protože zde probíhá nějaká monstr pouť. Ale i po letech mě stále překvapuje, jak hluboko je Fouer zakořeněn v lucemburském, ale i celém pohraničním společenském životě, a že k tomu stačí vlastně docela málo.
Comments