České století. Těch knih, co jsem přečetla, encyklopedií, co jsem nastudovala, přesto mě chronologie a množství dějinných zvratů v naší zemi ve dvacátém století nepřestává fascinovat a když stojím u hrobu naší rodiny, zírám na data narození a skonání a přemítám, co všechno a v jakém věku mí předci zažili. Rakousko-uherskou monarchii? Vznik Československa? Hospodářskou krizi? Mnichov? Protektorát? Komunistický převrat? Pražské jaro? Normalizaci? Sametovou revoluci? Jaké to bylo žít v zásadních historických momentech ? Vnímali to tak vůbec nebo jsou jednoznačné závěry a zjevné souvislosti až výsledkem časového odstupu ?
Právě z tohoto důvodu nikdy neodolám dalšímu románu z českého prostředí, který by zabíral značnou část dvacátého století. Sahám po něm jako po jisté volbě, kdy se nedočkavě těším, jaký nový pohled na věc či originální zápletku autor zvolí. Těším se na nástavbu. Základ, který naše dějiny těmto autorům poskytují, jsou totiž dostatečně strhující, aby základní kameny byly více než solidní. Takovou zdařilou nástavbu předvedla Alena Morštajnová v Haně (užší dějinný záběr, méně encyklopedické zaznamenání, zcela nové vypravěčské kulisy – poválečná epidemie tyfu), Hana Andronikova ve Zvuku Slunečních hodin (drásající milostná linka a osudy Baťových mužů v Indii) či Lenka Horňáková-Civade v Mariích a Magdalenách (linie svobodných matek a okolnosti jejich otěhotnění na pozadí dějin). Avšak s mnoha dalšími přečtenými knihami se mi zdá, že mnohdy autoři na sílu dějinného soukolí spoléhají až příliš a přidaná hodnota jejich příběhu je spíše minimální (takovým zklamáním pro mě byla Slepá mapa Aleny Morštajnové či Měj mě rád/a od Markéty Hejkalové), či že je toto téma již zcela vyčerpáno a při čtení mám pocit, že vstupuji do již několikrát prožitého příběhu. A přesně takový dojem ve mně zanechal poslední román Jakuby Katalpy Zuzanin dech.
Opakuje se tu všechno, co již bylo řečeno mnohokrát. Bohatý židovský podnikatel, majitel cukrovaru, který ze svého obláčku luxusu a bohatství nevěřícně a nečinně přihlíží nástupu nacismu, který mu pohltí vše, co vybudoval, a zredukuje jej na lidskou trosku, deportovanou do Terezína a zabitou v Osvětimi. Děj románu se ovšem točí převážně okolo jeho dcery, Zuzany. Počatá téměř zázrakem relativně starými rodiči stráví svá dětská a mladistvá léta v přepychu, zahrnutá bohatstvím materiálním i citovým. Je milována rodiči, ale i svými dvěma kamarády, Janem a Hanušem. kteří se Zuzanou tvoří nerozlučnou trojici. To, co možná mělo tvořit osobitou nástavbu tohoto románu, se nakonec jeví spíše jako závaží táhnoucí kvalitu románu ke dnu. Extrémně blízké přátelství mezi dvěma chlapci a jednou dívkou je popisováno naivně a spíš připomíná holčičí sny, než něco, co by se mohlo skutečně stát. Je rovněž s podivem, že přátelé mezi sebou vůbec neřeší okolní tíživou situaci ani nebezpečí, které Zuzaně hrozí. Jejich černobílé zobrazení - hodný a statečný Jan zapojený do odboje a zlý, násilnický Hanuš, syn kolaboranta a sám udavač, jen dál podrývají tuto linii. Celková předvídatelnost příběhu a velmi časté odkazy na to, co se za pár stránek udá, zde působí mnohem rušivěji než v dobré detektivce.
Zuzana přežívá Osvětim, vrací se do rodných Holašovic, snaží se žít a přežívat braním lásky od toho, kterého nemiluje, protože ten, co ho miluje, je pryč. Katalpiny strohé, nerozvětvené věty, které působily tak účinně v románu Němci, zde naprosto nestačí. Zuzaniny myšlenkové pochody, pokud vůbec, jsou zde načrtnuty tak zlehka a nedostatečně, že čtenář má při čtení chuť opakovaně volat ”proč, proč?” Další motiv knihy, tíha, kterou si přeživší z koncentračních táborů přinesli s sebou, byla dle mého mnohem zdařileji zpracována v Haně od Mornštajnové. Styl psaní obou autorek je ostatně velmi podobný, mnohé obraty, především perzonifikace lidských vlastností, mi přišly až identické.
A tak z Katalpina románu vystupují tři motivy, které mu vtiskují jeho jedinečnost. Syrový popis lidského těla včetně všech jeho sekretů. Moč, sliny, to všechno se tu opakovaně objevuje a Katalpa vytváří poměrně zdařilý kontrast dvojitého vnímání těla. Jednak jako něco, co člověku slouží jen k přežití – to když jej Zuzana prodává novému německému majiteli cukrovaru za trochu jídla, či když je nucena nechat se využívat k lékařským pokusům v Osvětimi. A jednak jako něco, co člověka v doprovodu citů naplňuje slastí a radostí. A hranice mezi obojím může být poměrně tenká. Cukr. Který Zuzaně zajistil sílu, kterým Zuzana voněla, kterým voněla rodná ves a který byl pro její rodinu symbolem bohatství a úspěchu. A v neposlední řadě dech. Ten dal ostatně jméno celé knize. A díky jehož ovládnutí ji maminka naučila zvládat a přežít všechny složité a bolestivé situace. Je to málo na to, aby tento román vystoupil z řady jemu podobných, ale dost na to, abyste četby na závěr nelitovali.
Hanušovi změknou kolena, roztřese se, touží to ze sebe dostat, to, co se do něj zaťalo a co mu krátí dech; utíká ke stromu, za mlází, čůrá, z teplého proudu se kouří a on se na okamžik s úlevou opírá o kmen, přivírá oči a se zvláštní rozkoší zjišťuje, že to v něm stále je – Zuzana načrtnutá tuší, bílá a černá, dva protiklady, které mu jako zabodnutý střep dráždí srdce. Zamiloval se do Liebeskindovy dcery a to je dobré i špatné současně, chce se jí dotknout, ale také chce běžet někam daleko, je mu teprve šestnáct let, copak by mohl unést takovou tíhu ? (….) Zuzana si sundává rukavice a nabídne mu je, Hanuš vklouzne do tepla, které po ní v rukavici zůstalo, a jeho osud je zpečetěn, zvedne rukavici a přičichne k ní, nasaje Zuzaninu vůni; od potoka ho pozoruje Jan a Hanuš zachytí jeho pohled, čte Janův výraz a srdce mu na dva údery vynechá. Hanuš se ušklíbne a hodí rukavice do sněhu, doznívá v něm, co se právě dozvěděl – Jan má cukrovarnickou dcerku rád už dávno.
Comments