Nevím, co bylo dřív. Zda já, snílek, či zda mé snílkovství ve mně probudila a umocnila četba. Tak či tak, při četbě pěkné knihy se dokážu vzdálit na hony všemu a jen stěží se vracím zpět. O to více to platí u románů milostných. Nemám samozřejmě na mysli žádné hloupoučké a prostinké příběhy, ale klasické nádherné romány o lásce. Takové, při kterých se zalykáte slastí či trýzní, při kterých pláčete, či se usmíváte, při kterých rozjímáte, jaké lásky vás v životě potkaly a zda nějaká z nich lásku z románu připomínala, byť se špetkou sebereflexe je nutné si přiznat, že ty lásky románové ve většině případů končí špatně, ať již nenaplněně či tragicky, jakoby láska se šťastným koncem nebyla předurčena k tomu stát se nesmrtelnou.
V těchto zastaveních vám chci přesně takové knihy představit. Příběhy, které nejsou jen a pouze milostné, ale které nabízí mnohem více. Ale jako když jsme v dětství voskovkou přejížděli po bílém papíru listy stromů, tak i z těchto příběhů milostná linka postupně vystupovala, aby nakonec, jasně vykreslená, zůstala navždy v mém srdci.
Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové je přesně takovou knihou. Našla si ke mně cestu sama. Projížděla jsem očima hřbety knih v knihkupectví, čekala, co mě osloví. Spatřila jsem ji, koupila a ještě několik let trvalo, než jsem si ji z vlastní knihovny vzala. Abych pochopila, že se tu po léta skrýval menší poklad.
Vyprávění začíná setkáním dvou českých emigrantů v malém horském penzionu v Coloradu. K zasazení do tohoto rámce bych měla asi jedinou výtku. Jejich vztah je jen těžko uvěřitelný a vzhledem k síle příběhu, který nepotřebuje žádné laciné haló efekty, zbytečný. Daniel Keppler a paní Anne následně začnou skládat fascinující mozaiku. O Ráchel a Tomášovi, dvou mladých lidech z česko-německých rodin, dospívajících v mladém Československu. Ona se stala učitelkou, on inženýrem. Získal místo v Baťových závodech ve Zlíně a byl poslán do Indie, kde se podílel na výstavbě továrny i dělnického ubytování v Batanagaru, kam za ním po téměř dvou letech přijela, již jako jeho žena, Ráchel se synem.
Cestou domů nemohl zahnat strach. Nebál se o ni. Věděl, že ona to bez něj zvládne, ale nevěděl, jak to zvládne on. (…). Zapálila svíčky na stole. V záři plamínků vypadala jako bohyně. Nymfa. Cítil na těle rozžhavený vosk. Jak od ní dokáže odejít? Vstal a obešel stůl. Tvář v paprscích světla ve zlatě, bušení ve spáncích. Vkleče se ponořil do záhybů žlutooranžových šatů a strhl ji k sobě. Vzpínal k ní ruce jako při horoucí modlitbě, zoufale a prosebně. Modlitba beze slov. Uvíznutí. Kůže a temně rudý mech koberce lemovaný havraními vlasy. Ta změť barev mu utkvěla v paměti. Slunce a krev.
Krátké střídmé věty mě zpočátku rušily. Jako by někdo rytmicky poklepával nohou. Až postupem času jsem v nich našla zalíbení. Každá věta se stala laskominou, kterou před spolknutím několikrát poválíte po jazyku.
I časté odbočky do indické mytologie a bájných příběhů mi zprvu přišly rušivé. Až po nějakém čase jsem dokázala ocenit, jak úžasný harmonický protipól představují vůči občas velmi bouřlivému vztahu hlavních hrdinů a čím dál děsivějším vnějším okolnostem. Návrat do Protektorátu. Pracovní a vyhlazovací tábory.
Tomu všemu však dominuje vztah Ráchel a Tomáše. Komplikovaný a volatilní.
Divoce se rozhlídla, pravá ruka vyletěla k dřevěnému špalku. Hrábla po nějakém předmětu. Rukojeť a záblesky kovu, ostří sekáčku na maso. (…) Strýc Karel mu kdysi řekl, že když se k němu přiblíží šelma, třeba medvěd nebo vlk, nesmí se pohnout, nesmí dát najevo strach. (…). Ano, tohle byla ta chvíle. Stál jako skála. Rozbila se o něj napadrť. Když přišla až k němu, zhroutila se. Mezi vzlyky ho ujišťovala, že ho zabije, pokud jí neřekne jediný rozumný důvod, proč nemůže učit. Přitom pořád svírala sekáček. Promluvil k ní, něžně a konejšivě. « Žádný rozumný důvod není, Ráchel. Budeš mě muset zabít. » Ušetřila ho. Nechala ho žít. A on ji nechal učit.
Bouřlivý. Avšak s vrcholy, které byly nesrovnatelně vyšší než u jiných párů.
Byl její sluneční orloj. A Ráchel byla slunce.
Comentarii