top of page

Báječný nový svět* Aldouse Huxleyho

* Původní anglický název Brave New World byl do češtiny přeložen jako Konec civilizace.


Píše se rok 632 po Fordu a svět je jedno skvělé místo pro život. Lidstvo nesužují války, nemoce ani chudoba a na případné stavy úzkosti, nervozity či splínu se spolkne jedna či více tabletek zázračné drogy somy. Vítejte v Báječném Novém Světě Aldouse Huxleyho.


Ten vydal svůj stěžejní dystopický román v roce 1932 a reagoval jím mimo jiné na utopický román Lidé jako bozi Herberta George Wellse. Celý příběh je nabitý metaforickými odkazy a narážkami a kniha by si z toho důvodu zasloužila velmi pečlivý poznámkový aparát, který mi při čtení chyběl a jehož absence mě jistě ochudila o mnoho zdařilých autorových hříček. Možná k českému vydání existuje, nicméně v tom mém, naprosto příšerném, vydaném nějakou podružnou dceřinou společností Amazonu v kvalitě asi tak odpovídající skriptům domácí výroby, nebyl. Ale i bez něj jsem o kvalitách románu neměla sebemenších pochyb. Ba co víc, časový odstup téměř devadesáti let od jejího vydání měl za to, že Huxleyho proroctví působilo ještě úderněji a jeho již dostatečně potvrzená nadčasovost je naprosto ohromující.


Svět přestal být rozdroben do národních států a je pouze jeden celosvětový stát, řízen několika kontrolory. Stabilita a mír jsou zajištěny několika faktory. Striktní kontrolou reprodukce. A to nejen kvantitativní, ale i kvalitativní. Rodina jako základní prvek společnosti přestala existovat, promiskuita je žádoucí, neboť jedinec patří všem, a lidé jsou vyráběni v laboratořích. Působením chemikálií, světla a dalších škodlivých látek se klonují kvalitativně odlišní jedinci, od vzácných a nejdokonalejších alf, až po téměř poloskřetovské epsilony. Každý typ má svou ve společnosti předem danou roli a povahové rysy, které se v dětství zakořeňují posloucháním doktrín ve spánku, tzv. hypnopedií. Blahobytem. Každý má práci, dostatek peněz, žije se v konzumním luxusu, kdy zaletět si někam přes půl světa za zábavou není ničím výjimečným. Kola ekonomiky se musí roztáčet a tak jsou lidé vybízení k maximální spotřebě. Kratochvíle, které nevyžadují speciální vybavení, jsou zavrženíhodné. Staré věci se neopravují, ale nahrazují. Vnitřní spokojeností. Nejen materiální, ale i emocionální. Citové vazby jsou přežitek, brzda pokroku, lidé se nesmí uvazovat na jednoho člověka, naopak, měli by jich vystřídat co nejvíce, protože vazby přináší rmoucení. Společnost nesmí zažít nepříjemné stavy. A pokud k nim navzdory výše uvedenému dojde, je tu pilulka soma. Droga bez vedlejších účinků, která vám pomůže zapomenout a uvolnit se. Droga, kterou lidé z nejnižších kast dostávají jako příděl po skončení pracovního dne ve jménu veřejného blaha, droga, kterou lidé z vyšších kast nosí všude s sebou stejně jako klíče a peněženku.


“Bylo tu něco, čemu se říkalo nebe; přesto však lidé byli zvyklí pít obrovská množství alkoholu.”

[…]

“Bylo tu něco, čemu se říkalo duše, a něco, čemu se říkalo nesmrtelnost. »

[…]

"Ale byli zvyklí brát morfium a kokain.”

[…]

“Dva tisíce farmakologů a biochemiků dostalo v r. 178 po F. stipendia pro výzkum. »

[…]

"Šest roků nato začala komerční výroba. Dokonalá droga.”

[…]

“Euforická, narkotická a vyvolává příjemné halucinace.”

[…]

“Všechny přednosti křesťanství a alkoholu, ale bez jejich nedostatků.”

[…]

“Vzít si dovolenou od skutečnosti, když se člověku zachce, a pak se zase vrátit do všedního dne, aniž člověka sužují bolesti hlavy nebo mytologie.”

[…]

“Stabilita byla prakticky zajištěna.”


Pokud se má najít někdo, kdo stávající řád alespoň trochu zpochybní, nemůže to být nikdo jiný než vysoce inteligentní alfa. Je jím Bernard Marx, alfa s ne úplně alfě odpovídající fyziognomií, který s tímto stigmatem bojuje celý život a svým podivínským chováním, odmítáním somy a vynecháváním hromadných akcí je trnem v oku mnoha soukmenovců. Právě on se vydává se svou momentální milenkou Leninou, typickou betou, naprosto spokojenou v současném systému, do rezervace, kde žijí divoši nepodléhající pravidlům nového světa. Divoši, co se stále ještě žení, plodí děti, věří v Boha a hlavně neznají somu. Lenina je šokovaná a pobyt přežívá jen díky ustavičné konzumaci této drogy, avšak bdělý Bernard si povšimne mladíka vymykajícího se ostatním. Je to John, syn alfy, která se v rezervaci před mnoha lety ztratila svému tehdejšímu milenci, se kterým zapomněla použít kontracepci. Bernard v Johnovi a jeho matce vidí nečekanou příležitost, jak konečně uspět a definitivně zacpat ústa posměváčkům. A protože Johnova matka nesní o ničem jiném než se vrátit do báječného nového světa, kde je k dispozici soma, je rozhodnuto. Všichni se vrátí zpět.


Po nějakou dobu si Bernard užívá ovací a obdivu. Z Johna si dělá cvičenou opici, ale velmi rychle naráží na jeho samostatné kritické myšlení. A Bernardovo adorování netrvá věčně. První pád způsobí Johnovo vyznání svému vysoce postavenému otci, který okamžitě podává demisi. Bernardovi je Johnův příchod právem dávám za vinu, avšak z tohoto pádu se ještě otřepe. Ten druhý už je fatální a končí jeho vykázáním na ostrovy a Johnovou konfrontací s vrchním inspektorem pro Západní Evropu, Mustafou Mondem. Jejich disputace je vrcholem celé knihy, právě do úst obou těchto postav Huxley vkládá ty nejzásadnější myšlenky svého románu. Představuji si, jak úžasně by tento dialog působil na divadelních prknech.


"Proč je (Shakespearův Othello) zakázán?”

Inspektor pokrčil rameny: “Protože je to staré; to je hlavní důvod. Tady nám jsou staré věci na nic.”

“I když jsou krásné?”

“Zejména, když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.”

“Ale ty nové věci jsou tak hloupé a tak hrozné […]. Proč jim místo toho nehrajete Othella?”

“Už jsem vám řekl, je to staré. Ostatně by to lidé ani nechápali.”

[…] "Tak tedy, » řekl po chvilce, “něco nového na způsob Othella, co by mohli pochopit.”

“To se právě všichni snažíme napsat,” přerušil Helmholtz své dlouhé mlčení.

“A to právě nikdy nenapíšete,” pravil inspektor. “Protože kdyby to bylo opravdu něco jako Othello, nikdo by tomu nerozuměl. I kdyby to bylo jakkoli nové. A kdyby to bylo nové, nemohlo by to být jako Othello.”

“Proč ne?”

[…]

“Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. […] A když náhodou něco nejde jak má, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!" Zasmál se. "Očekávat od delt, že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozuměli Othellovi! Chlapče, chlapče!”

“Ale stejně,” trval na svém, "je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.”

“Ovšemže je,” souhlasil inspektor. “Avšak to je cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany. »


O dvacet pět let později vydal Huxley přepracovaný Báječný nový svět. Nejedná se už o román, ale v podstatě esej, ve které konfrontuje své někdejší dílo s vědeckými poznatky a společenským vývojem uplynulých dvaceti pěti let, vychází z příkladů komunistické a nacistické diktatury a srovnává své dílo s Orwellovým 1984. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí, v Brave New World jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Sociální kritik Neil Postman to ve zkratce shrnuje tak, že Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme. Četba je to mnohem náročnější, ale zase čtenáři nenápadně připomene neskutečné vizionářství autora. Třeba taková antikoncepční pilulka, používaná již v původním románu, v roce 1958 stále ještě není vynalezena.


Pokud se omezíme na reprodukční inženýrství, mohlo by nás lehce uklidnit, že ani devadesát let od vydání románu se Huxleyho vize nenaplnily. O to více znepokojivě však působí, že z našlápnuté cesty k nadvládě konzumu a kulturního úpadku jsme nejen nesešli, ale spíše jsme z klusu přešli do sprintu. Jedna doktrína vystřídala druhou a jejich stěžejní myšlenky se omílají všude tak často, že k státem řízené hypnopedii nemají daleko. I proto by se nejen Brave New World, ale i knihy Orwella a Bradburryho, měly číst zas a znovu. Než se je někdo opět pokusí zakázat.



40 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page