Myslím, že si vzpomínám, kdy jsem poprvé podlehla jejich kouzlu. Deštivé léto na konci 90. let v Jeseníkách a malá knihovnička v rodinném penzionu. Okamžitě jsem k ní byla přitáhnuta jako magnet. A v té knihovniče Deset malých černoušků Agathy Christie. Knížka tlustá tak akorát, abych ji stihla dočíst do konce pobytu. Stihla jsem to mnohem dříve. Jestliže jsem před tím mívala s rodiči spory ohledně toho, ať konečně odložím tu knížku, teď jsem se dostala do stavu, který již nebylo možno ukočírovat ani výčitkami či výhružkami. Propadla jsem kouzlu knih, které zhltnete klidněte za jednu noc (od čehož jsem přece jen upustila poté, co od lampičky chytla sukně, kterou jsem tlumila světlo, aby rodiče neviděli, že si pořád ještě čtu). Nečetla jsem je pořád, ale jednou za čas. Vždy, když jsem potřebovala nějaký jednorázový únik. Někdo sahá po omamných látkách, já omamně otáčela stránky zběsilou rychlostí. Byly to take první knihy, které jsem začala číst v cizích jazycích. Spoléhala jsem na to, že zvědavost a napětí mě přinutí se s nimi popasovat a taky že ano. A tak jsem ke školní slovní zásobě začala suverénně přidávat slova jako motiv, patolog, státní zástupce či alibi. Moc konverzace s nimi nenaděláte, ale jen o nich to taky není, že.
Nečetla jsem je kvůli násilí a děsu, bojím se nerada. I proto jsem zásadně volila ty, které stojí na mravenčí práci detektiva, na výsleších, na pátrání, na postupném skládání dílků do mozaiky (nenechte se mýlit, detektivky nečtu proto, že by mě bavilo hádat, kdo je pachatel. Tím se většinou vůbec nehodlám zdržovat a ostatně jsem živým důkazem toho, že čtení detektivek z člověka detektiva neudělá). Právě proto jsem následně přečetla Agathu Christie a její příběhy s paní Marplovou a Herculem Poirotem téměř všechny. S věkem se postupně přidala slabost pro drsné životem otřískané detektivy, kteří navzdory určité obhroublosti jsou v jádru urputní bojovníci za spravedlnost.
Harry Bosch Michaela Connellyho, los angelský policista nesoucí si břímě těžkého dětství. Cormoran Strike Roberta Galbraitha (pseudonym používaný autorkou Harryho Pottera J.K. Rowling), veterán z Afghánistánu s nožní protézou snažící se uživit jako londýnské soukromé očko. Robert Marthaler Jana Segherse, komisař frankfurtské policie okouzlený českou dívkou Terezou. Richard Krauz Dominika Dána, bratislavský policista povýšený ještě před revolucí z pochůzkáře na detektiva.
To všechno jsou hrdinové, ke kterým se jednou za čas vrátím. Jejich příběhy jsou početné, linie osobního života se postupně rozvíjí a šlape na paty kriminální zápletce. Osobně k nim tíhnu více než k jednorázovým trhákům jako třeba Já, poutník Terryho Hayse (překombinovaný superhrdinovský, leč čtivý příběh) či Psychiatr Caleba Carra, ve kterém se neoficiální vyšetřovací tým složený na žádost prezidenta tehdy ještě pouze Rady policejních komisařů Theodora Roosevelta z psychiatra, policejního reportéra, sekretářky policejního ústředí a bratrů detektivů - fanoušky a průkopníky nových vyšetřovacích metod (jako bylo v této době i pouhé snímání otisků prstů) - vydává po stopách pachatele brutálních vražd dětských travesti prostitutů v New Yorku na konci 19. století.
Jsme prostě takoví staří známi. Někdy lepší, nekdy horší, někdy se sebe sami nabažíme a je konec. U Dánových detektivek mi začala vadit přehnaná hrubost a vulgarita (autenticitu je těžké přijmout, já vím), u Cormorana Strika začala osobní linie natolik připomínat růžovou knihovnu a tolik dominovat již přemrštěně tlustému příběhu, že jsem taky řekla dost. Kým jsem je nahradila ? Překvapivě žádnými Skandinávci. Tento fenomén mě zcela minul, především kvůli mým předpojatostem. Zbytečně vyhrocené násilí, přílišná exotika mně neznámých severských zemí, která by mě rozptylovala od “hltání” . Až nedávno jsem shodou okolností byla “přinucena” přečíst si Sněhuláka od Jo Nesba. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, číst za pochodu, klidně i při vaření, s dětmi za zadkem. Komisař osloské policie Harry Hole je další z řady hrubiánů s ušlechtilým srdcem. Norské kulisy byly nakonec vítáným zpestřením – ať již ventilovaná nespokojenost s vládou i v takové zemi jako je Norsko (Nesbo hlasem hrdinů působil velmi kriticky), tak drama odehrávající se na pozadí skokanských můstků a běžeckých tratí. Ale číst o odřezaných hlavách a rozporcovaných tělech, ne děkuji, jedna rána střelnou zbraní a víc nepotřebuju.
Avšak přestože jsem neměla klidu, dokud jsem knihu nedočetla, zavírala jsem ji s tím, že tohle už není pro mě. Jakobych z detektivek vyrostla. Dříve, vzhledem k množství knih, které jsem přečetla, jsem si mohla dovolit šoupnout sem tam nějakou strhující oddechovku. Ale teď, teď už si setsakramentsky dobře rozmýšlím, čemu věnuji svůj čas. A ponocovat do pozdních nočních hodin nad detektivkou, zdá se, patří v mém případě již k přežitým libůstkám.
