Některá témata se do médií vrací s železnou pravidelností, jakoby novináři točili kolem štěstí, k tomu, na kterém se ručička zastaví, zopakují již zcela obehraná pro a proti, a až do dalšího zásahu štěstěny se po něm na pár měsíců zase slehne zem. Mým oblíbeným, dříve ostře sledovaným evergreenem, bylo zjednodušení voleb Čechům žijícím v zahraničí. O korespondenční volbě se hovořilo již před dvanácti lety, kdy jsem v cizině zakotvila. V té době jsem sedla na lep rádoby proevropským stranám a byla si jista, že do konce funkčního období bude hotovo. O dvanáct let později to vypadá, že se tak skutečně možná stane. A já místo euforie zažívám pocit podobné letargie, jako když si v šesti letech natěšeně přejete autodráhu a rodiče vám ji dají k vašim osmnáctinám. A také poraženosti. Jakoby po všech těch letech nesmění jsem nakonec skutečně přijala za svůj názor, že zasahovat do českých voleb mi vlastně nepřísluší.
Stoupenci korespondenční volby argumentují nízkým počtem volebních místností, které hlavně v rozlehlých státech vedou jak k nízké účasti, tak k heroickým občanským příběhům o několikadenním putováním za urnou. Na vzdálenost si v mé konkrétní situaci nemohu stěžovat. Čeká ambasáda se nachází pět minut chůze od mé kanceláře. Na úřednickou tvrdošíjnost ano. Volit nemůžu, protože v Lucembursku nebydlím. Po pár kolečkách od čerta k ďáblu mezi pařížským a lucemburským konzulátem a pražským magistrátem jsem to vzdala. Boj s větrnými mlýny. Nikdo nechápe, co druhý dělá, respektive dělat nechce, ale sám to změnit nehodlá. Pokud tohle nejsou obstrukce k vykonávání volebního práva, tak už nevím. Případ Lucemburska je jistě ojedinělý, vzhledem k místním vzdálenostem a dalším dvěma limitrofním zemím s početnou českou komunitou však naprosto absurdní.
Poté, co jsem vzdala svůj donquiotský boj, kdy mě poháněla naivní představa, že můj hlas vydá za deset jiných, jsem si však začala klást otázku (červotoč Nesmíš už mě řádně nahlodal), co mě opravňuje k tomu chtít vlastně volit? To, že mám český pas? Domácí politickou scénu už jsem dávno přestala sledovat. V blízké budoucnosti neplánuji vrátit se, trvalé bydliště mám odhlášené. Proč mám spolurozhodovat o životě své rodiny, přátel, i úplně cizích lidí, když já nejsem ani pozorným divákem? Možná bych mluvila jinak, kdybychom byli ryze česká rodina. A nebo byl můj pobyt pouze na dobu určitou. Ale v mém případě je halasné domáhání se volebního práva člověkem na relativně privilegované pozice s eurovým platem jen další formou západoevropského mentorování. I proto mě příběhy o převážně česko-amerických voličích nijak nedojímají. Proč někdo, kdo se narodil českým emigrantům, žije ve Spojených státech a s Českem už ho pojí nanejvýš tak příjmení, cítí potřebu zasahovat do politického dění? Protože se nakazil americkým mesianismem a věří, že ví, co je pro ostatní nejlepší?
Přesto pevně věřím, že už to vládní koalice tentokrát dotáhne. Většina iracionálních až totalitárních názorů opozice na korespondenční volbu mě jedině tak nadzvedává ze židle. Je zde pořád tisíce občanů, kteří jsou v cizině jen na skok, a nebo třeba jen na ten volební víkend. A možnost volby by neměl být logistický oříšek, nad kterým si budou týdny lámat hlavu. Jsem však čím dál více přesvědčena o tom, že jestli, až, to nastane, z mé strany nepřijde ani jásot a nejspíše ani akce.
