Už je to pár týdnů, co jsem se stala trojnásobnou maminkou. Tušila jsem, že mě tato událost bude jistě inspirovat k dalšímu článku. Netušila jsem však jak konkrétně. Jakým směrem se emoce přehoupnou a z čeho se budu chtít či potřebovat vypsat. Zda to bude článek faktický, o těhotenství v místním zdravotnickém systému, či silně emoční, o snaze zastavit čas a touze vrátit se opět na onen začátek, kdy pro jednoho človíčka představujete naprostý mikrokosmos. Stačilo pár dnů a z dávného zapomnění se vrátil strašlivý duch nikoliv probdělých a prokřičených nocí, nýbrž strašák, se kterým se bojuje mnohem hůře – invazivní Francouzi.
Můžete být sebeprostšího původu, ale mít dítě ve Francii, a ještě k tomu na venkově, je spojeno se stejnou pompou jako očekávání královského potomka. Všichni ho chtějí vidět, pozdravit, podržet, nasát z něj trošku té panenské energie. To, že tento krásný přívěsek visí na často unavené, psychicky rozhozené či fyzicky poraněné matce, je všem úplně putna. Jakoby se ženská role smrskla na rodičku, která přivedla na svět to rozkošné neviňátko, na které se všichni slétnou, zatímco od ní se očekává, že ho i v prvních dnech zvládne zkrotit k potěše hostů. Šestinedělí představuje polovinu francouzské mateřské dovolené, a tak nikdo nepředpokládá, že byste tento čas ztráceli nějakým odpočíváním či poleháváním. A jako Tři králové, všichni hosté, známí, i méně, zváni, i vůbec, otevírají zlatou bránu k nemluvňátku dary. Přináším dar, tím pádem mám právo vidět bébé, a na oplátku ještě dostanu umělecky vyvedené poděkování či oznámení o narození.
Takto tento obchod funguje a dary tomu mnohdy odpovídají. Často se nejedná o nic, čím by chtěl darující skutečně udělat radost, ale o pouhou tretkovskou propustku, která vklíněným prstíčkům otevře dveře dokořán. To divadlo, které pak následuje, je naprosto ubíjející. Francouzi, kteří absolutně neřeší nějaká základní pravidla hygieny, se začnou okamžitě naklánět nad miminko, i když jim od nosu visí dlouhá nudle, neumytýma rukama začnou čerstvě a těžce uspaného kojence hladit a mluvit na něj, nebo ho rovnou drze a bez dovolení vytahovat z postýlky. A potom, co si ho pět minut pohuštají a většinou samozřejmě naprudí, se rozsedí na gauči a začnou krafat mezi sebou. Matko šestinedělko, obstarej hosty. Kafíčko, ideálně dortík, nikdo samozřejmě nic nepřinesl. Přestože jsem normálně velmi nezištná osoba, při pohledu na tyto dotěrné mouchy se mi v hlavě rozjede kalkulačka, jak draho mě ta jejich hadra z marketu vyjde. Závěrečnou oponou za těmito scénkami ze života je kontrolní hovor natěšené tchýně, která každý dárek prožívá způsobem, jakoby měl svědčit o celorodinné oblibě. Podezřívám ji, že si vede seznam, na rozdíl ode mě je však přesně ten typ, kterému ke spokojenosti stačí sebevětší blbost. Úkol splněn, na to, jak splněn, se neptá. Hovor zakončí tím, že jí mám nachystat dalších x oznámení. Má krásná oznámení, která jsem nechala vyrobit s láskou za drahé peníze, abychom našim blízkým sdělili, že je nás teď pět. Místo toho fungují jak nějaké směnky, které se dávají za obdržené dary a které tchýně distribuje lidem, které na ulici ani nepoznám.
Ten nepoměr pomoci a zároveň nárokování si miminka, ale jen na podívanou či chlubenou, na nějaké vození zapomeňte, je pro našince až šokující. Zpochybňovat to z pozice cizinky je však velmi delikátní. Hrany se přesto s každým dalším dítětem obrušují a já zcela nevěřícně vzpomínám na své první šestinedělí, kdy se u nás dveře netrhly a rodinný špalír se navalil za námi do bytu, jen co auto dorazilo z porodnice. Ani dveře jsme nestihli zavřít.
První měsíce jsou náročné, vždy byly. Žádný klidný spací zázrak jsem na svět nikdy nepřivedla. Ale teď s mým posledním se ve mně probouzí nevídaná energie poháněná vědomím, že je to naposledy. Ani ta ale nestačí na to, aby pozvedla koutky kyselého úsměvu na mé tváři, když na dveře zazvoní nějaký další dobrodinec, který si přečetl v novinách, že Sébastienovi a Lucii z Beyrenu se narodil Martin.
*Maminka se vrátí s Inès v sobotu. Přijde se na nás podívat celá rodina, dokonce i ti, které nikdy nevídáme.