top of page

Mému Přerovu

Aktualizováno: 19. 3. 2021

Bylo mi deset a má prababička pronesla větu, která mi vehnala slzy do očí a způsobila mnoho bezesných nocí. “Až tu s dědou nebudeme, odstěhujete se.” Odstěhovat se z Přerova ? Mé dětské srdce pukalo jen při té představě.


Bylo mi dvanáct a začala jsem mít ambice. Studijní, profesní. Avšak ani na vteřinu mi nepřišlo na mysl, že bych kvůli nim obětovala Přerov. A tak jsem snila o dráze herečky v ochotnickém divadle Dostavník, úspěšné novinářky v Novém Přerovsku či tlumočnice Přerovského tenisovéhu klubu.


Bylo mi patnáct a můj přerovský středobod tvořen Palackého ulicí, ohraničené z jedné strany gymnáziem, z druhé bazeném a mezi tím naše sídliště, babiččin cihlák a knihovna, se začal rozšiřovat, aby postupně zahrnul parky, kavárny či koupaliště v přilehlých vesnicích. Místa, která jsem měla spojená s hřejivými vzpomínkami z dětství se najednou stávala svědky milostných vyznání či pubertálního blbnutí.


Bylo mi sedmnáct a zjistila jsem, že pokud chci zhlédnout kvalitní divadelní představení nebo dobrý koncert, v Přerově to nepůjde. Spadl z piedestalu nedotknutelnosti, ale rozhodně jsem ho proto nezačala hanit.


Bylo mi devatenáct, v ruce jsem držela maturitní vysvědčení a jen letmo vnímala proslov předsedy maturitní komise. “Přeji Přerovu a našemu Olomouckému kraji, abyste se sem po vysokoškolských studiích vrátili v hojném počtu.” Poslouchala jsem letmo, protože v myšlenkách jsem se toulala už strašně daleko. Čekalo mě léto v Dijonu, ve Vídni a pak studia v Praze. “Promiň, Přerove, já to asi nebudu”.


Bylo mi dvacet dva a Přerov se najednou smrskl na nádraží a cestu z něj. Přátelila jsem se s lidmi z celé republiky a musela jej bránit. Prý je škaredý, plný nepřizpůsobivých občanů. Je? Poslouchala jsem radikální soudy a nechápala, jak někdo může mít tak vyhraněné názory na místo, ve kterém nanejvýš tak přesedal na vlak.


Bylo mi dvacet pět a zakotvila jsem v místě vzdáleném víc jak tisíc kilometrů od Přerova. Když se mě v Přerově dychtivě ptali, jaké to tam je, asi se jim před očima míhaly obrázky levandulí zalité Provence, nekonečných písečných dun západního pobřeží, horských savojských vísek či romantické Paříže. Já jen krčila rameny a říkala, že to vlastně není o tolik jiné než v Přerově a okolí.


Je mi skoro o deset let víc. I sebenevinnější podnět dokáže roztočit film v biografu vzpomínek. Rodné město je pouto na celý život. Můžete jej zanedbávat tak dlouho, až téměř úplně vymizí. Můžete si ho však opečovávat a hýčkat jako já. Zatímco vzpomínky na první lásky jsou někde zcela rozmazané v dáli, Přerov, milovaný bez výhrad, mám vyrytý pod kůží navždy. Protože i když ve finále strávíte více let v jiných městech než ve vašem rodném, to, jak jej poznáváte nejprve jako dítě a pak dospívající, je tak intenzivní období, že každý takový rok vydá za deset dospělých.


Vycházím ze hřbitova, spadané listí šustí pod koly kočárku. Užívám si, že poznávám mé milé město z další životní perspektivy. A zároveň je mi úzko. Z toho, kolik generací naší rodiny v Přerově žilo a že ty další už budou rozesety všude možně. Ale nemám příliš času tesknit. Byť je prostor před zimním stadionem mrtvolně prázdný, v uších slyším živý smích. Já, mé kamarádky a hokejisté, co odchází z tréninku a my se na ně strašně nenápadně snažíme dělat dojem. Píše se rok 2000 a i v Přerově máme pocit, že nám svět leží u nohou.



92 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

댓글


bottom of page