Má sestřička se tento týden vdává a to je ta pravá příležitost zavzpomínat i na svatby mé. Svatby. Pro mou až stěží vysvětlitelnou lásku k mému rodnému moravskému okresnímu městu bylo nemyslitelné, abych upustila od tradice, že svatba probíhá v rodišti nevěsty. Ve Francii měla proběhnout oslava s těmi, co do Čech nemohli či nechtěli vážit cestu. Díky nenápadné, avšak neskutečně účinné asertivitě mého drahého však nakonec proběhla ve Francii svatba církevní (která by tady bez předchozího civilního obřadu jinak nebyla možná) s téměř třemi stovkami hostů. Místy jsem se cítila jak host na cizí svatbě než hlavní aktér. I svatební přípravy pro mě představovaly spíše martyrium a jen díky okouzlení z pohádkové svatby mé kamarádky tři týdny před námi jsem se vzchopila a zabránila tchýni postavit před nás na svatební stůl keramické hrdličky a rozvěsit po sále plakáty z lotrinské kanceláře cestovního ruchu. Ale ve svatební den jsem jako asi všichni čeští hosté nevycházela z údivu.
Obřad probíhal ve čtyři hodiny odpoledne, což jsem při realistickém výpočtu odhadovala na večeři kolem deváté. Českou rodinu jsem na to opatrně upozornila, nápady na řízky v kabelkách jsem všem šmahem rozmluvila. V kostele, jehož jednu půlku zabíralo lešení, se následně sešli snad všichni z celého širokého okolí včetně starosty. Na francouzských svatbách je zvykem, že si i rodiče novomanželů zvou své přátele a kolegy, což výsledný počet hostů značně navýší. Po obřadu všichni gratulanti přáli nejen nám, ale i našim rodičům a krom obligátního přání připojili i tradiční francouzské políbení na obě tváře, nejlépe dvakrát. Po prvních gratulacích jsem se já i mí rodiče smáli, když už jsem měla pocit, že mi po tvářích musí stékat sražené sliny, tak jsme jen nedočkavě očekávali konec špalíru. To byla ještě doba předcovidová.
Po obřadu následuje tzv. čestná sklenička, neboli vin d’honneur. Jedná se o aperitif, na který jsou pozvaní ještě úplně všichni, ostatně někteří si s etiketou hlavu nelámou, obřad vynechají a dostaví se rovnou až sem. Aby to vzápětí mohli patřičně pomluvit či naopak pochválit. Odcházeli sytí? Šampaňské bylo dobré? Cože, nebyl desert?? Je to prostě výměnný obchod. My tě pozveme, ty nám dáš peníze, my tě za to snad adekvátně napojíme a nakrmíme a pak pošleme poděkování. Svatba je tu pojímána vyloženě materialisticky. Ve většině obchodů lze zřídit tzv. liste de marriage, kdy si snoubenci sestaví seznam věcí, které si přejí a hosté je tam mohou rovnou nakoupit či zarezervovat. Stejným způsobem fungují kanceláře specializované na svatební cesty, kde vám udělají celé stránky s virtuálním účtem, údaje přiložíte k pozvánce a hosté tak mohou rovnou přispět. Jak hodnota daru, tak bohatost aperitivu jsou tak dvě ostřížím zrakem sledované záležitosti.
Ale zpátky k naší svatbě. Po třech hodinách jsme usoudili, že pokud ještě v nějakém rozumném stavu máme dorazit na večeři, měli bychom se přesunout. Restaurace prozíravě nezavřela svou nesalonkovou část, takže na jídlo se čekalo až do zavření večerní směny. První předkrm, což je ve francouzském pojetí jídlo o velikosti hlavního chodu, avšak místo masa je podávaná ryba, přistál na stole v deset večer. Mé výpočty byly ještě opatrné a české osazenstvo začalo připravovat svůj trávicí systém na noční bouři, která vzhledem k množství chodů trvala až do čtyř hodin do rána. Tančilo se, pilo, jedlo, ale žádné divočení. Prostě typický francouzský bal dansant, pro Čechy vzhledem množství jídla v kombinaci s pozdní hodinou naprosto zničující večírek. Když se v pět ráno slavnostně odhalil svatební dort, polovina hostů to zaspala a ta druhá už do sebe nenarvala ani kousíček ze slušnosti.
Pár dnů na to vyšla fotka v novinách, bez toho by to navzdory mým vehementním protestům nešlo a byla ruka v rukávě. Už podruhé. Přijala jsem manželovo jméno a i když je to tady zvykem, všechny oficiální dokumenty pracují se jménem rodným, na které už žádné doklady nemám. A tak pořád bojuju a dutým Frantíkům hláskuji Hlobilovou. A zároveň jsem ráda, že jsem o tohle své malé české já definitivně nepřišla.
