Když občas vzpomenu na své někdejší vztahy, měli dotyční, byť sebevíc odlišní, jedno společné. Pokud jsem si v nějakém návalu mladické naivity představovala společnou budoucnost, ta se více méně podobala tomu, na co jsem byla zvyklá. U nás, u nich. Žádná radikální změna. Jednou jedinkrát se maminka jednoho zasnila nad reklamou na řadový domek v satelitním městečku za Prahou. V tu chvíli se mi zježilo vše, co mohlo. Já i přítel z města, on dokonce většího než já. Vůbec mě nenapadlo, že by tato varianta bydlení někdy přišla v úvahu. Samozřejmě, bylo to v době, kdy si člověk myslí, že si ve třiceti jen tak pořídí čtyřpokoják když ne na Vinohradech, tak přinejhorším ve Vršovicích, ale stejně.
Pak přišel Francouz. K prvotním vztahovým výzvám se přidaly ty kulturní a jazykové. A jak kdyby ani to nestačilo, postupně mi došlo, že schéma, ve kterém hodlá ve společné budoucnosti operovat, je poprvé zcela diametrálně jiné od toho, na co jsem byla doposud zvyklá. Život na venkově, svatba v kostele, křest dětí. O tom, jak si mondéna zvykla na život na vsi zas někdy jindy, dnes k té církvi.
Na svatbu v kostele jsem kývla ze dvou prostých důvodů. Tím první je úděsná strohost francouzského úředního obřadu, tím druhým prostý fakt, že mně to nic neudělá, pokud nepočítám pár hodin protrpěných na přípravě, ale pro věřící protějšek je to důležité. Když došlo na děti, bylo to náhle jiné sousto. Pokud jsem se mohla ušklíbat nad proklamacemi, ze kterých de facto vyplývalo, že Bůh dohlédne na spokojené manželství, příprava na křtiny zaváněla silnější agitací. Vychovávat dítě v křesťanském duchu, přivést ho do velké rodiny věřících. Francouzská rodina (jako jedna z mnoha) přitom do kostela nepáchne ani na Vánoce, ale jednotlivé milníky křesťanské výchovy, křest, přijímání, biřmování, jsou netrpělivě očekávány.
Křest ve Francii je jako splnění jedné náročné etapy v závodě « Stará dobrá Francie». Když se řekne baptême, křtiny, lidé se začnou rozplývat. Nad těmi pár posledními statečnými, kteří drží vartu, plodí děti a mají slušnou situaci na to, aby je uvedli mezi věřící ovečky. Kdo s nižšími příjmy by platil opulentní oběd a riskoval, že na oplátku bude jmenován kmotrem pro dítě někoho z pozvaných. A tak se oči těch, co slyší, že chystáte křtiny, vždy rozzáří. Pomalu více, než při oznámení o narození dítěte.
Aby však ze mě nemluvil jen neznaboh. Něco ve mně pojalo víru od prvního setkání na faře jako dříve nemyslitelný a zcela jedinečný tmel. Nevím, kdy se víra v naší rodině vytratila. Ani mé praprarodiče, jež mi byli po boku po celé dětství, si s kostelem nespojuji. Ale někde a někdy tam byla. Třebas ještě o generaci dříve. A mně přišlo neuvěřitelné a strašně uklidňující vědět, že farář sice mluví jiným jazykem, ale neříká nic, co by věřící v Čechách neznali či neslyšeli. Mezi všemi etniky, co tu vedle sebe žijí, jsem právě během těch tří obřadů v kostele měla pocit, že tu vůbec nejsem cizinec, že jsem součástí něčeho většího, čeho byli součástí i mí předci.
A tak se oboje křtiny nesmazatelně zapsaly do rodinných dějin. Francouzská rodina dostala, co chtěla a česká zahýbala sklepem na zdraví obou dětí. Maminky ví, že oslava narození dítěte jde často mimo ně. Možnost oslavit jeho příchod v době, kdy už na vás pořád nevisí a kdy vy nemáte chuť občas pověsit sebe se ukázala jako nádherná příležitost strávit drahocenný čas s velkou rodinou a důstojně uvítat nového člena rodiny. Na křtiny zkrátka slyší i nevěřící. A za to církvi děkuji. To, že už na mě vystrkuje drápky v podobě nějakého svatého přijímání starší dcery prozatím sveřepě ignoruju.
