Pravidelné cesty do Prahy pro mě odmala představovaly jedno z největších dobrodružství. Davy různými jazyky švitořících turistů byly sice pro holku z maloměsta strašně vzrušující, ale už jako malá jsem vnímala, že krása našeho hlavního města je jimi zašlapována a udusávána. Když se mi podařilo dostat se do Starého Města či na Karlův most v brzkých ranních hodinách, klid, prázdno a mlžný opar zavily Prahu do nádherného šatu a z žabáka se stal princ. V Praze jsem pak strávila pět krásných studentských let, během kterých jsem se neustále nutila pohlížet na ni okouzleným přivandrovaleckým okem, ten mi však čím dál častěji kazily hlučné skupiny chlastajících cizinců, ruské obchody se suvenýry, předražené a mizerné restaurace, křiklavé nevkusné výlohy, včetně těch s rybičkami pilně okusující chodidla turistů. Z Prahy, okouzlující dívky, se stávala prodejná děvka. S nádherným centrem, kde vás klidně zastaví chlápek s kobrou, ale s rodný jazykem spíše narazíte. S mým současným odstupem a nedávným pobytem v Paříži jsem ten rozdíl okamžitě zpozorovala. Praha se cizincům zaprodala, oni jsou tu pánem. Paříž, nota bene po covidové pauze, se o to více otevřela studentům, domácím, Francouzům. Příchozím nabídne náruč - stul se do ní, ale opovaž se vztyčit a jít proti. Narazíš.
Jenže turismus je mocná lobby. Všechny cestovatelské vymoženosti dnešní doby směřují k tomu, aby se cestovalo více, levněji, jednodušeji. Všichni mají právo cestovat a vidět krásy světa. Jenže co ty krásy světa? Kdo dohlédne na jejich právo volně dýchat a dál bez rušení zdobit. Už před mnoha lety jsem byla absurditou masového turismu zcela šokována při cestách po Spojených státech. Třeba v národním parku Monument Valley, indiánské rezervaci s červeným pískem a červenými skálami. Přijeli jsme tam v noci, pozorovali tu nejhvězdnatější oblohu v mém životě a přísahám, v opuštěných průsmycích ševelil vítr hlasy duchů mrtvých indiánů. Uléhala jsem do auta lehce vystrašená, hodně očarovaná a šíleně netrpělivá, abych tu nádheru viděla za denního světla. Avšak první, co jsem za denního světla spatřila, byly autobusy, které ve velkém najížděly na obří parkoviště, a z nich následně vystoupivší převážně obézní turisté, kteří se ihned zastavovali u nějaké provizorní občerstvovny. Znechuceně jsem se na ně dívala a začala se sebemrskačsky ptát, do jaké míry i já přispívám k této degeneraci společnosti, zda mé skromné „dělám to jinak“ je vůbec k něčemu. Letos jsem podobně děsivý zážitek zažila na výletní lodi v Řecku. Ano, nechala jsem se nalákat, jako stovky (!) dalších na pláže přístupné pouze po moři. Když jsme k jedné z nich připlouvali a já pozorovala jeden jediný slunečník a na vlnách se houpající bárku, udělalo se mi vzápětí málem zle od žaludku, když jsem pozorovala ty hordy lidí, co na tenhle mírumilovný nádherný kus země nejen houfně přeplavávali, ale dokonce se ještě nechali odvézt z lodi motorovým člunem.
To skutečné peklo však přijalo podobu dovolené all inclusive. Mohu si stokrát říkat, že se neožírám a nepřežírám, že opouštím hotel, že je to jenom dokud jsou děti malé. A pak pod závojem pýchy „to oni, já ne“ sleduji ta rozteklá těla, pro které je mnohdy i těch pár kroků od bazénu k baru na obtíž, které i minimální prodleva mezi otevírací dobou různých jídelen dokáže naprosto rozhodit a opakovaně si kladu otázku, zda je toto obrázek menšinové či většinové části společnosti. Že tohle je přece starověký s Řím a přímá cesta do záhuby. Ale jako na potápějícím se Titanicu, tančí a zpívá se, dokud se neumře. Snad před tím stihneme ještě safari v Keni. Dokud zbývají ještě nějaká zvířata. Už teď si prý jednotliví průvodci dávají echo, když někde spatří slona či lva, a ostatní terénní auta k nim okamžitě zmzačnou najíždět a pozorovat. Přišly někdy někomu zoologické zahrady perverzní? Když ne Keňa, tak třeba Mt Blanc. Než zmizí pod odpadky. Nebo snad Nepál. Ten tu teď taky hodně frčí. Snad fronta nebude moc dlouhá.
