Často se mi vybavuje pasáž z jednoho fejetonu o rodinné politice, ve kterém autor tvrdil, že rodiče se svými dětmi tráví čím dál méně času, protože víc a víc pracují, aby mohli platit ty, kteří s nimi ten čas tráví. Zbytečně provokativní ? Těžko obhájitelné? Možná, ale čím hlouběji se nořím do džungle současného rodičovství, tím více si uvědomuji, že tento začarovaný kruh paradoxů se mi obtáčí kolem nohou a stahuje mě do sebe jako bažina v Amazonském pralese.
Vyrůstala jsem v prostředí, kdy rodič pomáhá dítě vést, směřovat, ale zároveň ho nechává se nadechnout. Poté, co jsem absolvovala trapné zápisy do tenisu a zpěvu, ze kterých jsem odcházela klasifikovaná jako nepoužitelný případ, mí rodiče od dalších nařízených kratochvílí upustili a nechali mě až po čase přijít s nápadem na přihlášení se do volejbalového oddílu, kam chodily mé kamarádky a kde jsem následně strávila pár báječných let. Vyrůstala jsem v těch mytizovaných devadesátkách, kdy narozeninová oslava, pokud byla, nepředstavovala pro rodiče ani vrchol roku, ani zásadní zásah do rozpočtu, teprve pár vyvolených (?) začalo přicházet s oslavami v McDonaldu. Vyrůstala jsem zkrátka v době, kdy rodič byl rodičem a ne koučem, event managerem a bůhvíčím ještě. A bylo mi fajn.
Jakmile jsem se sama stala rodičem, začalo mi docházet, že jsem v mnoha věcech strašně mimo. Nechodila jsem na plavání s miminky, ani na miminkovské zpívánky. «A co s ním děláš ? » Nic no. Prostě si žiju svůj život, aby byl příjemný mně, pak bude jistě příjemný i tomu děťátku. Vyprdolit se někam na čas s kojencem a být obklopena řvoucími dětmi, když to vaše zrovna neřve, k takovým aktivitám určitě nepatří.
“Tobě ještě pořád nechodí na žádné kroužky?”, slyším o pár let později, zatímco mi kamarádka roztahuje rodinný plánovač ne nepodobný lejstru vojenských generálů s příští taktikou. Pondělí hudebka, úterý balet, středa angličtina pro děti, čtvrtek koně, pátek keramika. Nechodí, no. Končí škol(k)u ve čtyři hodiny a já si nezkracovala pracovní úvazek, aby se ze mě stal taxikář pendlující mezi tělocvičnami a hudebními školami. Samozřejmě sleduji, co se dá v okolí dělat, vzhledem k tomu, že do většího města je daleko. Aby věděla, viděla a mohla si vybrat. Sama, ne jak vojáci vyslaní do boje o renesančního člověka.
“Přijdete na oslavu?” "Koho? Vašeho jednoročního dítěte??" “No jasně.” Jasně, dřív jsem myslela, že se oslavy dělají pro oslavence. Teď se dělají i pro rodiče. Dokonalá výzdoba, dokonalé občerstvení, vystrojený oslavenec (nevím, zda k tomu nepoužívají nějaké tlumící prášky, mé letní děti volí zásadně nudistickou formu sebeprezentace mým úporným snahám navzdory) a samozřejmě – dárečky pro hosty !! (Kdy došlo k tomuhle, že dárky musí zásadně putovat obousměrem, to fakt nevím). V žádném případě si nebudu přidělávat práci něčím tak zbytečným. Vydržela jsem. Do doby, než dcera pochopila, co oslavy jsou. A já začala trávit hodiny a hodiny rozvěšováním balónků i girland, které jakoby vypadly ze soutěže o největší kýč. O posledních narozeninách jsem si na sebe ušila takový bič v podobě tří oslav, že jsem se při rozbalení dortu, který vůbec neodpovídal mé představě, normálně rozbrečela. Hladina hormonů rozbouřená jak v šestinedělí. Kvůli dortu, který dcera ani neochutná a na který se podívá během pouhého zlomku vteřiny při zfoukávání svíčky. Přesně kvůli tomuhle rádoby nezbytnému artefaktu. Pro který jezdím půl hodiny, přestože v okolí máme spoustu dobrých pekařství. Ale barevné hrůzy s Disney figurkami jim moc nejdou. Vlastně se mi chce nafackovat, že tomu podléhám, že mám pocit, že když nevykoupím party shop, tak dcera utrpí nesmazatelnou újmu. Ta by možná vice ocenila, kdybych tu na narozeniny byla více pro ni a ne u sporáku či naprosto vynervovaná z balónků, co nedrží. Proč? Že by se do mě všudypřítomné rádoby dokonalé fotky na sociálních sítích nenápadně zakously a podvědomě mě vedly tam, kam chtějí ony a ne já? Nebo jen peníze kazí charakter? Nebo mám potřebu kompenzovat těžko identifikovatelné něco?
Ale zábavou to teprve začíná. Má kolegyně, matka patnáctileté dcery, si vzala několik dnů dovolené, protože její dcera měla závěrečné písemky. A ona se s ní musí přece připravovat. Vypadala tak odhodlaně, že kdyby ji nechali napsat testy za ni, jistě by na to kývla. Chci odsuzovat něco, co možná budu dělat stejně? Nebo ze mě mluví arrogance člověka, co s učením a disciplínou nikdy neměl problémy? Možná oboje. Každopádně zůstávám přesvědčena, že v určité fázi musí rodiče zařadit zpátečku. Že místo ustavičného hašení by se měli zaměřit na prevenci. Paradoxem dnešní doby je, že s přístupem k informacím máme pocit, že mladí dospívají rychleji a dříve než kdysi. Mnozí rodičové ale přebírají za jejich životy dříve nevídanou zdopovědnost, a tak individualitu, kterou vehementně chtějí rozvíjet, vlastně úplně zadusí.
