V rámci výuky francouzštiny na gymnáziu jsem se dozvěděla o jazyku i Francii tolik věcí, kolik mnoho Francouzů vůbec nezná. Co se však za mnohými slovy skutečně skrývá, to mi unikalo. Tak jsem se snažila marně zapamatovat počet départementů a regionů, aniž bych vůbec tušila, jakou roli tyto jednotlivé územně-správní celky v běžném životě Francouzů hrají. Až tady jsem zjistila, že regiony skoro nikoho nezajímají, zvlášť od jejich reformy, kdy se mnohé z nich sloučily (např. ze tří regionů Lotrinska, Alsaska a Champagne-Ardennes se stal jeden region Grand Est, neboli Velký Východ), ostatně před blížícími se regionálními volbami vysílá veřejnoprávní televize osvětové reportáže, aby si diváci vůbec uvědomili, za co regiony zodpovídají. Že département je mnohem klíčovější, často se na něj ptají u pokladen turistických atrakcí a já ze začátku jako vzorná žačka důležitě odříkávala Moselle, než jsem pochytila, že Francouzi tuto otázku odmávnou číselným kódem, který je každému départementu přiřazen, v našem případě 57. A že úplně nejzásadnější pro každodenní život je tzv. společenství obcí neboli Communauté des Communes. A takových příkladů, kdy se řádek teorie v sešitu zhmotnil v něco hmatatelného a skutečného je samozřejmě mnohem více. Jeden z dalších a zajímavějších je Svátek hudby neboli Fête de la musique.
Dodnes si pamatuji na jiskřičky v očích, které tento pojem vyvolával u mých profesorek francouzštiny. Četli jsme o něm v učebnici a já si říkala, co se nám to zas snaží Francouzi prodat. Jaký Svátek hudby, to jako pár pouličních koncertů? Jenže po příchodu do Francie jsem pochopila, že Fête de la musique je pojem. Je to letní přelud naprosté bezstarostnosti, je to omamné vábení teplého večera, je to den, kdy i ty nejchladnější části Francie (myšleno klimaticky i temperamentně, ono to jde ostatně ruku v ruce) tepou v jižanském rytmu. Už mnohokrát jsem se vám pokoušela předat mé nadšení z toho, jak dokážou Francouzi i nejobyčejnější záležitosti povznést na žádanou a oblíbenou tradici. Fête de la musique toho není jen důkazem, to je všech takovýchto iniciativ král.
V roce 1981 tehdejší ministr kultury Jack Lang a jeho náměstek pro hudbu a tanec Maurice Fleuret (původním povoláním skladatel) přijdou s tím, že zatímco téměř pět milionů Francouzů hrají na nějaký hudbení nástroj, hudební produkce jsou omezeny na velmi úzký okruh lidí. A tak se vrhnou do popularizace hudby pod heslem „Hudba bude všude a koncert nikde“ (La musique sera partout et le concert nulle part). Ostatně na plakátech k prvním ročníkům je často znázorněna slovní hříčka Fête de la musique (Svátek hudby) x Faites de la musique (Dělejte hudbu). O rok později se koná první Svátek hudby, symbolicky na 21. června, den letního slunovratu, nejdelší den v roce. Ve Francii se okamžitě prosadil, stal se nadšeně očekávaným přivítáním léta, skutečnou institucí, včetně každoročních originálních plakátů, na jejichž tvorbě se od začátku podílejí nejznámější francouzská kreslířská esa.
Tradici Svátku hudby prý začaly postupně přejímat další země. Francouzské Ministerstvo kultury hovoří o 120 zemích, které jsou do tohoto projektu již zapojeny. Pochybuji, že o stejné intenzitě, jako je tomu ve Francii, ale kdo ví. Sousední Lucembursko si rozhodně ostudu netrhá, ale tamní Svátek hudby je tak zvláštně lucembursky dokonale vypiplaný. Lepší je si zajet do Francie. Mnohá zákoutí každého městečka oživí kapely, zpěváci, orchestry. Nikdo se nehoní za velkými jmény, přestože obří koncerty z Paříže, jak populární, tak vážné hudby, jsou vždy televizí přenášeny. Spíše se honí – a to myslím nadneseně, protože hlavním smyslem tohoto svátku je nehonit se a nechat se unášet na vlnách hudby – za atmosférou. Atmosférou dne, který se zdá nekonečně dlouhý a procházejíc se mezi stánky barů přímo v ulicích pohupujíc se do rytmu všudypřítomné hudby také bez přehánění úžasný.
Dlouhá čtyřicetiletá tradice byla poslední dva roky poprvé přerušena. Letos byla vydaná hygienická opatření tak přísná, že většina měst od pořádání jakýchkoliv koncertů raději upustila. Stále se však snaží tlačit na vládu, aby trochu povolila opasek, stejně jako to udělala se zákazem vycházení, který byl konečně, o dva týdny dříve než se avizovalo, zrušen. Jen skutečnost, že právě probíhá fotbalové Mistrovství Evropy, přispívá k tomu, že lidé z dalšího roku bez pořádného Fête de la Musique nejsou již naprosto otrávení. A tak mám chuť zvolat: „Allez, les Bleus*" („Do toho, Modří*“), jistě do ulic přitáhnete davy, které si improvizovaný Fête de la Musique udělají sami.
*Přezdívka francouzského národního týmu