Česko-francouzské léto

Každý rok touhle dobou při sledování příspěvků na sociálních sítích si zas a znova uvědomím, že české léto je v podstatě instituce. Učiněný kandidát na seznam nemateriálního kulturního dědictví. České léto. To jsou maliny, ostružiny, rybíz, hřiby, rybník, řeka, vodáci, les, chalupa, stan a desítky dalších srdce pohladivších asociací. Moře je takovou nutností. Vitamín D, proplach sliznic, mušličky, písek. Ať se mluví o zácpách na dálnicích a drahých cenách v Chorvatsku. Ale české léto, které vyplní zbytek prázdnin, to je jedno jediné. Shodují se slavní i méně a hrdě se fotí při zavařování či houbaření. Definovat léto francouzské je mnohem těžší a rozhodně méně půvabné. Jakoby samotný jeho začátek byl předzvěstí toho, že co přijde, je pouze nějaké dvouměsíční vychýlení z celoročního cyklu. Vysvědčení, ten povznášející poslední den, kdy škola trvala chviličku, slavnostní šaty symbolizovaly poslední tečku před nasazením dvouměsíčního lítačkového mundúru a kus papíru vás pasoval na hrdinu dne, kterému se na každém rohu nabízela nějaká pozornost. Tak takové vysvědčení tu není.

V papírové formě už neexistuje, jeho digitální podoba je bizarní, bez známek,  s několikastránkovým výčtem osnov a jak moc si je žáci osvojili (nad rámec, v rámci, pod, vůbec), s tím, že ve Francii se pochvalou neplýtvá, nad rámec neměl ve třídě mé dcery nikdo, a slovním hodnocením za každým předmětem. Datum zveřejnění vysvědčení, kterému už se však vysvědčení neříká, nýbrž livret scolaire, není striktní, v zimě je to naprosto na učitelské svévoli, v červnu to je na konci, ale ne bezpodmínečně poslední den. Rodičům se sdělí, že je „vysvědčení“  k dispozici, dítě vlastně ani neví, co má, musí počkat na rodiče, navíc jeho forma je tak odpudivá, že se s bídou mrkne jen na ta hodnocení a i ta vlastně vnímá spíše jako sdělení rodičům než sobě. Tím, jak ministerstvo školství postupně a nenápadně nastavilo školní rok o jeden červencový týden, to aby podzimní prázdniny mohly trvat týdny dva, se celý ceremoniál ještě více rozmělnil. „Vysvědčení“ jsou zveřejněna, ale do školy se chodí další týden. Můžete či nemusíte. A tím, že ve Francii školní družiny fungují po celou dobu prázdnin, málokdo si láme hlavu nad nějakým zajímavějším a dobrodružnějším programem. Pro většinu dětí je tak francouzské léto týden až dva, co si rodiče ukrojí a vydají se do co nejvíce organizovaného zařízení, ideálně kempu, pro našince nepředstavitelně luxusního, ostatně přezdívaného glampu, kde pokud možno děti opět mají den naprogramovaný od osmi do šesti, to aby náhodou nevyšly ze cviku a nadále se honily za včasným příchodem na aktivitu.

Fenomén trávení léta na venkově je také naprostou deformací toho, co známe od nás. Nenosí se tady, že by se děti upíchly k prarodičům na dobu delší než nezbytně nutnou, pakliže u nich není možnost družiny či jiné formy příměstského tábora, která by celodenní hlídání zkrátila na minimum. Prokletí dnešní doby, že děti potřebují zábavu, místo toho, aby si děti zábavu našly, je častým zdůvodněním tohoto trendu. Francouzské vsi mimo hlavní turistický ruch se vesměs stávají noclehárnami pro movitější lidi prchající z měst, chybí tu jakákoliv výbava tolik podobná té, kterou znám od nás. Pokud bych spočítala na prstech spíše obou rukou, kolik možností venkovního koupání jsem byla schopna v mládí objet na kole, budila bych dojem, že pocházím z nějakého středomořského letoviska. Venkovní koupání je tady považováno za luxus a tomu odpovídá množství zařízení. Francouzské léto tak možná skončilo četníkem v St Tropez, kdo chce dobrodružství či romantiku, musí do Čech.

A tak jezdíme. A naše české léto má i jiné rysy než ty klasické, táborové. České léto mých holek je léto, kdy pořád slyší houkat sanitky, hasiče, policejní auta. Zvuk, který pravidelně prořezává městský šum v bytě mých rodičů je pro nás zvyklé tak nanejvýš na bučení krav velkoměstskou symfonií, kterou v podkrovním pokoji omámeně posloucháme. České léto mých holek jsou vůbec první samostatné krůčky. Bydlet na samotě znamená uvázat se k nonstop taxikaření. Nikomu to ani nepřijde, všichni spolužáci jsou na tom stejně. Ale když přijedeme do Čech, jakoby se zvedla hráz a potřeba jít někam sama se začne valit na povrch jako divoká voda. Baví mě sledovat, jak naprosto elementární věci mého dětství jsou pro ně exotickým luxusem. My na mámin popud prchaly z města, mé holky na popud můj do něj v létě směřují. Ale nejen tam. A začínají propadat českému létu stejně jako tolik jiných. Jemu a opečeným buřtům.