Uplynulou neděli se v Česku a mnoha dalších zemích slavil Den matek. Ve Francii nikoliv, tady nejčastěji připadá na poslední květnovou neděli, pokud tedy na ni zrovna nepřipadne i nějaký jiný svátek. Kumulace slavností není žádoucí, lidé pak často zabíjí dvě mouchy jednou ranou a neutratí tolik, kolik by si stát přál. A tak se na začátku nového roku vždy listuje kalendářem, abychom si potvrdili, na kdy tentokrát vychází nejen Den matek, ale i Den otců a Den babiček. To všechno jsou příležitosti – a nikdo nezastírá, že jejich existence má jen a pouze vybízet ke spotřebě – kdy se láska měří penězi. Utracenými buď za nevkusné věci, které nikdo nepotřebuje a na kterých je vaše láska zobrazena v tom nejkýčovitějším provedení, či za užitečnější, nicméně i tak je mi reklamní televizní masáž, kdy stejně jako před Vánoci hrají v reklamních blocích prim parfémy a šperky, dost proti strsti. Samozřejmě tyto dny většinou korunuje opulentní rodinný oběd a speciální menu v restauracích.
Co jsou však tyto svátky proti svatbám a narozením potomků ! To je teprve dokonale promyšlený útok na vaše peněženky. U svateb to jistě překvapí méně, přece jen svatební dary byly jejich součástí odjakživa, spíše člověka zmáhá ta nekonečná spirála výdajů: pozvánky / dražé pro svatební hosty / svatební dary, ideálně vybrané prostřednictvím tzv. svatebního seznamu (liste de mariage), který si snoubenci často nechají zřídit v nějakém obchodním domě. Hosté pak přijdou se jménem snoubenců a prodavačky vás rovnou odkážou na zboží, které je na seznamu. / děkovací kartičky. O to více jsem byla překvapena, když jsem poprvé obdržela tzv. liste de naissance, neboli seznam dárků pro miminko. Nastávající rodiče jej často posílají v době, kdy do porodu mají ještě dost daleko a mnohdy se vůbec nežinýrují s nějakou individualizací. Houfu adresátů je rozeslán email se strohou informací, že tehdy a tehdy se má narodit miminko a seznam darů byl obdobným způsobem zřízen u toho a toho obchodu.
Ale tím to nekončí. Jakmile se děťátko narodí, v co nejkratší době by měli novopečení rodiče rozeslat oznámení o narození dítěte. Takovému množství lidí, že se z toho neznalci může zatočit hlava. Jen zlomek jsou totiž lidé, které opravdu znáte nebo kterým tuto informaci vůbec chcete sdělit. Další desítky jsou kolegové a známí vašich rodičů. A od prvního dne se do nové rodiny začnou trousit návštěvníci s dary. Je jim úplně jedno, že ještě nemáte vůbec žádný režim, že jste v takovém polonahém polokomatickém modu celý den a poslední věc, na kterou máte náladu, je někoho, natož neznámého, vidět. Mnozí to berou jako soutěž, kdo první přinese dar. Cena, kterou za to platíte, je jasná. Musí se ukázat miminko, bez ohledu na to, že jste ho konečně po několikahodinovém řvaní uspali, a potom poslat poděkování.
A tak se vesele utrácí a vymýšlí, co dál. Květinářství začala nabízet speciální vazby z hraček a plen právě k narození miminka. Nač dávat paní učitelce obyčejnou kytku. Kupme dárek, na kterém je napsáno “nejlepší paní učitelce”. Co na tom, že to stojí jednou tolik než ta samá věc bez nápisu. Taková je doba a Francouzi to tak chtějí. Ne nadarmo pořád po očku pošilhávají za oceán. Spojené státy pro ně na jednu stranu představují peklo bez sociálních jistot a kvalitního jídla [sic !], na druhou stranu právě Francouzi tomu expandovanému a uměle nafouklému americkému kouzlu naprosto propadli.
Knižní či filmový trhák není dokonalý, pokud hrdina není jednou nohou v USA. Ve zprávách se o nich mluví tak často, že máte pocit, že každý průměrný Francouz se jak v americké politice, tak v americké geografii orientuje naprosto bravurně. Francouzské supermarkety nelákají na tradiční slevové akce běžné v Česku či Německu, ale na obří balení. Do amerických „kanystrů“ s mlékem a džusem mají ještě trošinku daleko, ale přesto jsem nikde v kontinentální Evropě neviděla tak obří balení a pobídky typu "kupte deset balení 1,5kg špaget a dalších deset dostanete zdarma". Když projíždíte průmyslová předměstí i středně velkých měst, kde se přesunuly úspěšné cukrárny, které se nechtějí obtěžovat s obsluhou, ale skvostné dezerty vydávají jen v nehezkých prefabrikovaných skladech, máte pocit, že tohle není Evropa. Když přijdeto do jakéhokoliv bistra či kavárny a čekáte v létě nabídku nějakých originálních domácích nápojů, tady se jí určitě nedočkáte. Plechovky coly, spritu, schweppsu, fanty a její francouzské obdoby oranginy jsou jedinými uznávanými krály slazených nápojů a v obrovském množství si právě tento typ balení kupují Francouzi i domů. Požádá někdo v Česku na návštěve, že chce sladkou limonádu ?? Ve Francii si o soft řekne téměř každý bez výjimky. A nikdo nečeká, že byste doma neměli plechovku něčeho sladkého perlivého. A až se soft vypije, nasedneme do auta a odvezeme se pryč. Co na tom, že bydlíme o sto metrů dál. Možnost vozit si zadek a raději strávit jednou tolik času hledáním místa na zaparkování, než co by vyšla cesta samotná, byl jeden z prvních postřehů, co jsem tu učinila. Francouzi jsou neuvěřitelně mobilní do velmi pozdního věku, navyklí odmalička jezdit autem i do větších dálek pro kvalitní maso či do dobré restaurace, hromadná doprava samozřejmě naprosto odumírá a Francouzi si žijí svůj malý americký sen. Obzvlášť v pohraničí, kde si jezdí tankovat do Lucemburska, ve kterém jsou pohonné hmoty zatíženy výrazně nižší spotřební daní než ve Francii.
