Zdálo by se, že jako naprostý kávový abstinent se pouštím na tenký led, pokud vám chci psát o francouzských cafés. Ale ono je to v prvé řadě matoucí označení pro bar. Nebo hospodu. Nebo spíše něco mezi tím. Matně si vzpomínám, že zařízení podobného typu jsem navštívila ve Španělsku a Itálii, ale našinec by v českých krajích obdobu typického francouzského café hledal těžko. Ve Francii nenajdete ani zaplivané hospody čtvrté cenové a jen velmi málo sexy kaváren v hygge stylu s různými druhy kávových zrn v dózách, rostlinnými mléky, wifi a zásuvkami, které rostou jak houby po dešti po naší republice. Zato v každé čtvrti a v mnoha vesnicích narazíte na café, nejčastěji pojmenované podle místa či ulice (Café de la gare, Café du parc – Hospoda u náraží, Hospoda u parku), které představuje takovou nižší střední třídu mezi občerstvovacími zařízeními. A všem módním trendům se zdařile vyhýbá. Koženkové sedačky prosezené tak, že patina uprostřed připomíná pleš, případně dřevěné židle, které mají svá nejlepší léta dávno za sebou a jen málokdy jsou u jednoho stolu všechny stejné, čisto tak akorát, aby to nevzbudilo skandál, kávovar, který dělá pouze velmi omezený počet druhů káv, na nějaké latte zapomeňte, nápojový lístek snad za poptání u barmana.
Každé café žije svou pravidelnou denní rutinou. Ráno přichází štamgasti na kávu a noviny zavěšené u dveří. V poledne na tabuli vypíšou dvě až tři meníčka (plat du jour), cafém se začnou mísit výpary friťáku, protože kuchyně je malá a vměstnaná hned za bar, nicméně pokud nebudete mít smůlu, za dobrý peníz se chutně najíte. Na oběd přijdou stálí hosté z okolí. Odpoledne je doba probouzení a nabuzování. Takže buď káva, nebo apéro. Točené pivo. Pokud budete mít štěstí a zažádáte si, budou mít i sklenice, do kterých vám natočí půllitr. V Paříži teď letí místo půllitru pinta, ale to jsou ty metropolitní manýry. A když ne pivo, nějaký mix, kterým Francouzi holdují a pro které mají velmi poetická jména. Nemístní se nechytají. V nápojovém lístku jsou uvedeny málokdy. Diabolo pro sirup s limonádou (tou se rozumí sladká perlivá citronová sodovka), perroquet (papoušek) pro ricard s mátovým sirupem, tango pro pivo se sirupem, monaco pro panaché (pivo s limonádou) a sirupem. Sirupů bývá na výběr mnoho druhů. A protože apéro, k objednané sklence vám na stole přistanou preclíky. Tedy v Paříži už zjevně ne.
Ostatně při zmínce o Paříži je nutno dodat, že tam se jim povedl opravdový majstrštyk. Povýšit posezení na nepohodlných odrbaných židlích, v horším případě taburetech v oblaku zplodin výfukových plynů na něco navýsost atraktivního, kouzelně pařížského. Francouzi pro to mají krásné slovo, incontournable – něco, co nelze vynechat. Když není místo u silnice, klidně vám šoupnou stolek do ní. Když tedy kápnete na to ochotnější křídlo. Pařížští číšníci totiž servilitou zrovna neoplývají. Jejich nepříjemnost a pomalost mě naplňuje frustrací a těžko ventilovaným vztekem, normální Pařížané to berou jako další nepříjemnost života v hlavním městě, se kterou musí žít. Nepřichází, odchazíme. Nepřichází objednávka, odcházíme též. Nazdar. A snad aby z toho zákazník přece jenom měl něco jiného než proděravělé plíce, tak francouzští pingli drží módní dekórum, za které si právem vyslouží označení vrchní.
Paříž si žije svými pravidly. V těch zbývajících cafés se večer zavře, když hosté odejdou, ale na nějaké noční pitky si tady nepřijdete. Typické café je prostě místem setkávání, chrámem pro všechna vyznání i neznabohy, na obrazovce v něm běží cyklistika či dostihy, u baru jsou k zakoupení stírací losy, místní přichází v různou denní dobu za různým účelem, ale zřídka za divokým mejdanem. Pokud na takové narazíte, seberte odvahu a vejděte. Jistě, číšník bude mrzutý, štamgasti vás budou podezřele sledovat a při objednávce bez lístku se jistě zapotíte. Ale přece jste nejeli do Francie, abyste si koupili popsaný kelímek ve Starbucksu ?
