I po sedmi letech ve Francii mám pocit, že jakožto cizinec si zachovávám mnohem větší odstup a chladnou hlavu od místní politiky. Samozřejmě si klepu na čelo nad různými hloupostmi, s kterými místní politici dokážou přijít, ale pořád mě více rozpálí do běla článek o politickém binci v Česku než zde. Až do koronavirové epidemie. To byla totiž první situace, kdy se mě jednání a rozhodnutí francouzské vlády bezprostředně dotýkala. A tak jsem je dnes a denně podrobovala kritickému pohledu. Jaká byla?
Zatímco Česko divoce šilo roušky, ve Francii se, ostatně skoro jako všude, roušek nedostávalo. Neměl jich dost ani zdravotnický personál a místo, aby někdo předstoupil před lid a řekl, že zdravotníci jsou samozřejmě prioritní, ale že svépomoc je v zájmu veřejného zdraví vítána, odborníci okolo kulatých stolů včetně vrcholných politických představitelů všem tvrdili, že roušky jsou zbytečné, neochrání vás (aniž by kdokoliv zmínil, že by mohli ochránit ostatní okolo) a že roušky vyráběné podomácku doma, tak to už je naprostá groteska. Média postupně přinášela budovatelské reportáže, jak se zvyšuje francouzská produkce roušek, aby se potichoučku, ale čím dál tím hlasitěji, začaly ozývat hlasy o vzájemné ochraně, pokud roušku nosí všichni, načež aby v úplném závěru byli blahořečení všichni jedinci, kteří nějakou tou ušitou rouškou pomohli ochránit pár jedinců. Nošení roušek je nyní povinné ve veřejné dopravě, obchodech a všude tam, kde není možné udržovat bezpečnou vzdálenost. Zároveň je třeba dodat, že byť s velkým zpožděním, tak v okamžiku, kdy tato opatření vstoupila v platnost, tak každá obec svým občanům roušky zajistila. V lékárnách si nyní můžete také zakoupit speciální atestované roušky látkové.
Francouzští politici jsou výteční řečníci. Před lety jsem je okouzleně poslouchala a rozčarovaně pak naslouchala těm našim. Postupem času se člověk naučí naslouchat lépe a zjistí, že někdy ta přezdobená fasáda zakrývá jen popraskané zdivo. A naprosto nejmarkantnější je to při poslechu prezidenta republiky. Jeho žena byla učitelkou divadla a podezírám je, že si každý jeho projev doma několikrát nacvičují, protože jsou čím dál teatrálnější. Člověk se musí obrnit trpělivostí, aby mu mezi všemi těmi ódami na francouzský lid, jeho odvahu a pracovitost, neutekly zásadní informace, které jsou proneseny zcela mimochodem, jakože se zavřou školy, restaurace apod. Z půlhodinového projevu vydá shrnutí důležitých bodů na s bídou tři minuty. Édouard Philippe, premiér, se oproti tomu ukázal jako věcný stručný řečník, který jakoby prezidentův chvalozpěv rozebral a vysvětlil všem ostatním. Včetně zdůvodnění. Nemusela být vždy uspokojivá, ale aspoň podal vůbec nějaká. Dle mého během této krize na povrch jasně vypluly slabiny centralistického systému. Mnozí starostové, kteří jednali proaktivně a nařizovali přísnější opatření než stát, především pokud jde o používání roušek, byli následně vrcholnými politiky veřejně kritizováni a nuceni ubrat plyn. Stejně tak stát poměrně skandálně zabavil roušky objednané regionem Bourgogne-Franche-Comté bez jakékoliv předchozí informace.
Pokud jde o karanténu, byla přísná, přísnější než v Česku, s mnoha absurdními i protichůdnými zákazy. Vycházet se mohlo jen jednou za den na jednu hodinu do maximální vzdálenosti jednoho kilometru od bydliště. Na každou takovou vycházku jste museli vyplnit prohlášení na oficiálním formuláři. Policejní kontroly byly více než časté, hraničící s buzerací a v malých vesnicích byli dokonce hlídkováním pověřeni starostové. O velikonočním víkendu v našem regionu zakázali vycházky do lesa. Takže jsme sice sledovali Pařížany, jak podle zásady „obstarání si základních potravin“ korzují mezi řeznictvími, prodejnami s ovocem a zeleninou, ale i čokoládovnami a sýrárnami, ale my kvůli dronům neustále nám kroužícím nad hlavami nemohli ani do lesa, kde nepotkáte živáčka. Nesmělo se jezdit na kole (s výjimkou cesty do práce). V autě nesměla jet více jak jedna osoba. Rodiny včetně prarodičů se nesměly navštěvovat a udávání se rozmohlo jako za války. I přesto ještě po určitou dobu byla veškerá čísla tristní. Nemocnice na východě země byly zcela přeplněné a média halasně velebila prý světově unikátní počin (jak jinak) – speciálně upravené vagóny rychlovlaku tgv, které převážely pacienty do nemocnic na výrazně méně postiženém západě.
Od 11. května jsme ve fázi rozvolňování. Všechna postupně se otevírající zařízení obdržela obsáhlé fascikly s tím, co se nesmí, aniž by bylo řečeno, jak toho dosáhnout. Třeba chůvy dětí by měly udržovat minimálně metrový odstup od batolat, co hlídají, děti ve školkách si spolu nemají hrát. V Paříži je restauratérům ztráta značného množství stolů, které kvůli dodržení bezpečné vzdálenosti museli zrušit (kdo Paříž zná, ví, že pokud se nedotýkáte lokty návštěvníka u vedlejšího stolu, tak nejste v pravé pařížské restauraci), kompenzována volným využíváním chodníku jako zahrádky. Chození po pařížských ultraúzkých chodnících bylo již tak velká radost, teď to bude stát teprve za to. Celkově všechny obchody i restaurace přišly s tak originálními a radikálními úpravami na dodržování sanitárních zařízení, že si více jak ve Francii připadám v Česku. Ale nebyla by to Francie, aby už nestihli přijít se speciální certifikací anti-covid, kterou získají podniky, u kterých nezávislý kontrolní subjekt potvrdí, že na jedničku splňují všechna vládní sanitární nařízení.
A malé umělecké P.S. I ve Francii se umělci vyřádili a přišli se spoustou zdařilých parodií s covidovou tematikou. Nabízím vám mou nejoblíbenější, na písničku Vesoul od Jacques Brela.
