Před necelým rokem jsem psala o tom, jak se Francie vyrovávala s první covidovou vlnou. Ten článek byl hodně kritický, protože způsob řízení krize a jeho mediální prezentace mi přišel až šokující a zazníval z něho do jisté míry lehce závistivý podtón směrem k Česku, kde se se solidaritou i individuální zodpovědností roztrhl pytel. Od té doby se stihla přihnat vlna druhá i třetí, po Česku jsem dávno závistivě pokukovat přestala a naopak jsem s uspokojením kvitovala, že francouzští politici se v mnohém poučili.
Všechna omezení tu byla vždy mnohem přísnější, tvrději vymáhaná, více respektovaná a hlavně s minimálním letním uvolněním. Přestože počty nakažených v létě radikálně poklesly, bylo loňské léto velmi chudobné. Všechny akce byly zrušeny, roušky se nadále musely nosit, jakékoliv letní kratochvíle byly co do počtu osob striktně omezeny a většinou musely být rezervovány předem. Léto se přehouplo a jeho konec přinesl rostoucí počet nakažených. Žádný poprask to nezpůsobilo, protože jsme tady pořád žili v covidovém pozoru, asi jako během studené války. Z televize nás přes léto reklamní spoty upozorňovaly na to, jak i na dovolené máme dbát na rozestupy, dezinfekce a zakrytí úst a nosu a tento „výcvik“ se se zhoršující situací stupňoval. Při krátké zářijové cestě do Čech jsem si připadala jak v necovidovém wonderlandu. Avšak vzhledem k počtu nakažených a hospitalizovaných to spíš připomínalo večírek před koncem.
Za měsíc jsem se navzdory zhoršující se situaci vrátila, jakobych tušila, že když se mi to nepodaří teď, bude délka mého odloučení připomínat emigraci za hluboké totality. Jen co jsem se dostala k rodičům, vyhlásila vláda lockdown. Se současným premiérem souhlasím jen ve velmi málo věcech, ale když na tiskovce jako vždy zmateně blábolil, že tohle lockdown není, tak jsem mu musela dát za pravdu. Francouzský tvrdý lockdown jsem zažila, tady mi přistřihli tipec s pochůzkami po oblíbených obchůdcích, avšak na žádná další výrazná omezení, která by převrátila můj každodenní život naruby, jsem nenarazila. Plným vlakem jsme se přesunuli do Prahy, zvládli přespat v hotelu se snídaní a jen občasné nenávistné pouliční výkříky na lidi, co buď roušky měli, nebo naopak neměli, bizarně dokreslovaly tu divnou atmosféru. Od té doby jsem se nevrátila a vlastně přestala sledovat, co všechno se smí a nesmí, protože mám pocit, že je to každý den jinak. Na telefonu mi denně bliká upozornění na tiskovou konferenci premiéra, vlády, ministra zdravotnictví. O personálních čachrech ani nemluvě. Prostě galymatyáš. A přesně to, co jsem vyčítala Francouzům v první vlně. Ale oni se poučili.
Prioritou vlády bylo udržení otevřených škol (s výjimkou univerzit). Ty tady až do minulého týdne od září nikdy nezavřely a čerstvě vyhlášená uzávěrka má zatím poměrně kosmetickou podobu. První týden dálková výuka, druhý a třetí týden budou prázdniny, které jsou normálně děleny mezi tři zóny a probíhaly by až do začátku května, ale tentokrát je budou mít všechny tři zóny najednou, přesouvat se mezi regiony stejně nesmí. Poté by se alespoň nejnižší stupně snad měly vrátit do lavic. Jako pracující maminka jsem samozřejmě za tuhle volbu vděčná, navíc je zjevné, že i při vysokém počtu nakažených tu situace nebyla o nic horší, než kdekoliv jinde, o blahodárném vlivu na děti ani nemluvě. Parodoxem je, že v Česku se zavřenými školami začínají být učitelé masově očkováni, zatímco ve Francii teprve teď s velkou pompou oznámili jejich očkování od půlky dubna.
Zlepšila se komunikace. Zatímco dříve se prezident i premiér přetahovali o pilku, teď je rozdělení rolí zcela jasné. Prezident, jistě ve snaze napáchat co nejméně škod před blížícími se volbami, vystupuje minimálně a až minulý týden přednesl projev se špatnými zprávami, které většinou přenechával premiérovi. Premiér s ministrem zdravotnictví k nám naopak promlouvají vždy ve čtvrtek. Představí aktuální čísla, především zaplněnost nemocnic, míru nakažení v jednotlivých départementech, případně omezení, která mohou být zavedena za jasně definovaných podmínek zhoršení.
Zvýšil se důraz na decentralizaci. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou v počtu nakažených pořád velmi značné. Vláda k tomu však přihlíží a snaží se více a více řešit problémy lokálně. Ve většině případů se bohužel jedná o sebenaplňující proroctví a omezení postupně dopadnou na celou Francii, ale i tak to méně postiženým oblastem dává trochu více prostoru k nadechnutí. Vláda rovněž přestala nabourávat individuální iniciativy radnic či krajů. A tak zatímco na jaře zpochybňovala opatření, která byla přísnější než ta přijata na celonárodní úrovni, teď samosprávám nechala volnou ruku. A tak jsou obce, které ve velkém rozjely očkovací kampaň, či nabízí naprosto perfektní testovací servis. Zároveň je docela děsivé, že stačí bydlet o pár kilometrů dál a na stejnou kvalitu služeb můžete zapomenout.
Neochota zemi zavírat byla silná. A tak od posledního lockdownu, který charakterizovalo zavření všech zbytných obchodů včetně oddělení se zbytným zbožím v supermarketech a omezení vycházení osob na jednu hodinu denně do 1km od bydliště s atestací v kapse a který skončil na začátku prosince, vláda lavírovala a snažila se situaci kontrolovat drobnějšími opatřeními. Od Vánoc zde platí zákaz vycházení po šesté hodině, který byl po změně času prodloužen na sedmou, byla uzavřena obří nákupní centra, ale jinak se od začátku prosince s výjimkou nejvíce postižených départementů nezavřely ani obchody, ani služby. Obětovala se však kultura a gastronomie. Restaurace jsou zavřené od října, veškerá kulturní místa také, se zatím minimální vizí, kdy by se to mohlo změnit. Nakonec však prezident pod sílícím tlakem a naprostým obsazením lůžek v některých částech Francie vyhlásil další měsíční lockdown. Avšak lockdown s vychytanými mouchami. Přestaly se množit případy policejní buzerace, počet vycházek je časově i početně neomezen a můžeme se vzdálit až do 10km bez atestace. A kadeřníci byli zařazeni mezi nezbytné služby 😊. Proti předchozím dvěma lockdownům to zní skoro jako prázdniny v ráji. Zvlášť když na hranice s Lucemburskem to mám méně jak 10km a za nimi, tam už je náš lucemburský Zanzibar.
Zlepšilo se testování i trasování. Nepotřebujete předpis, vše je plně hrazeno pojišťovnou, na testování se objednává předem, aby se nikde netvořily fronty, výsledky obdržíte v ten samý den a počet testovacích míst byl výrazně navýšen. Kromě všech laboratoří (ve Francii jsou biochemické laboratoře většinou soukromé subjekty a tudíž jich je výrazně více než v Česku. Pro představu - v Thionvillu, našem okresním městě, stejně velkém jako Přerov, jsou čtyři laboratoře provádějící odběry, v Přerově je to pouze jedno místo), jej provádí i liberální sestry, které chodí k pacientům bezplatně domů. Na chytrou karanténu však můžete zapomenout. Aplikace Tousanticovid (v pořadí druhá) tu sice vyvinuta byla, ale zájem o ni, a tudíž její účinnost, je naprosto minimální.
Zkrátka mám pocit, že po loňském divokém jaru, které zastihlo nepřipravené snad úplně všechny, se teď nacházím v zemi, kde politici navzdory vážnosti situace vyzařují určitou uklidňující jistotu, že dělají co mohou, nevytváří zmatky a nečiní skandály, které by společnost polarizovaly na ty, co můžou a ty, co ne (údajnou utajenou večeři ministrů se zatím nepodařilo prokázat a srovnávat to s Prymulovým vyšehradským zastaveníčkem je dost scestné). A možá i proto, byť je nálada ve společnosti mrzutá, se zde zatím nijak výrazněji neprosadila covid omezení zpochybňující hnutí. Člověk má prostě pocit, že v tomhle jedeme všichni, nejen někteří.
Avšak nenechte se mýlit. To ze mě nehovoří nadšení, ale spíš znouzectnost. Jedná se totiž o drobečky. V celkovém měřítku jsou čísla neúprosná. Přes 97 000 mrtvých (k 6.4.2021), žádná volná lůžka v nemocnicích v nejpostiženějších regionech (a do toho rostoucí neochota příbuzných souhlasit s transferem do méně postižených částí Francie), extrémně pomalý rozjezd očkování. Konec prosince sliboval naprostou revoluci. Mnoho dní předem jsme byli ve zprávách masírování reportážemi o rozvozu vakcín a jejich uskladnění, Z hlavy jsem mohla jmenovat všechny továrny, které budou z pásu posílat vakcíny rovnou do Francie. Avšak to by si Francouzi museli nechat sáhnout na dny volna. A tak zatímco první zprávy z Německa byly docela slibné, Francouzi vykazovali naprosto směšná čísla o pár stovkách naočkovaných. Na podporu očkování se však přidává více a více dobrovolníků, sester a doktorů ve výslužbě, na malých vesnicích hasičů a veterinářů. Očkování spustila i armáda ve vojenských nemocnicích a vláda vsadila na obří očkovací centra zřízena na sportovních stadionech. I díky tomu Francie předehnala v počtu naočkovaných svého věčného německého rivala (k 7.4.2021 bylo naočkováno 13.96 % francouzské populace, v Německu 12.7%.), přestože, jak upozorňují lékaři, se stále nejedná o masovou vakcinaci, ale o vakcinaci ohrožených skupin.
Ve Francii se to má s kritikou tak. Buď se nekritizuje a nebo se zcela nekonstruktivně strhá naprosto vše. A tak mnozí komentátoři tvrdí, že Francie nezvládla absolutně nic, narozdíl od jiných velkých zemí, z nichž každá zvládla alespoň něco. A novinami se šíří karikatury, jak se Macron snaží virus dohonit. Já tak tvrdá nebudu. Myslím, že druhou a třetí vlnu zkrátka Francie zvládá typicky francouzsky. S noblesou sobě vlastní, ale bez nějakých přelomově skvělých výsledků.
