V žádném případě se nesmí položit hřbetem na stůl, při přípravě obložené varianty se zásadně rozkrajuje napůl a nikdy nemůže chybět na stole během hlavního jídla. Řeč je o dalším z francouzských emblémů - bagetě, obecně nazývané Francouzi chléb (pain).
Zdaleka jsem se doposud neasimilovala natolik, abych ji považovala jako ostatní Francouzi za to nejlepší pečivo na světě. Byť musím uznat, že čerstvá bageta, ať již samotná, či doprovázená nějakou další lahůdkou, je velmi chutná záležitost. Bohužel záležitost, kterou si můžete vychutnat okamžitě, nejvýše pár hodin od nákupu bagety. S každou další hodinou se totiž její čerstvost, a tím pádem i skvělá chuť, rapidně znehodnocuje, ba co víc, další den je prostě nepoživatelná. Člověk by si řekl, že takový druh pečiva v dnešní době nemůže obstát, ale opak je pravdou. Bageta rozhodně není na ústupu. Snad za to můžou desítky tisíc drobných rodinných pekařství, která ve Francii fungují, a v jejichž stínu hlavně pro turisty existují průmyslové do světa exportované velkopekárny typu Paul či Brioche Dorée. Každé toto malé pekařství totiž nabízí bagetu o chlup jinou. Někde více křupavou, někde s nadýchanější střídou, někde úzkou, někde pěkně buclatou. Vždy můžete upřesnit, jak propečenou ji chcete, chutě se liší od těch skoro spálených, až po téměř nedodělané. Existuje jich spousta druhů, pařížská, venkovská, tradiční. Jen velmi okrajově jsou zastoupeny bagety cereální a celozrnné. Strašák v podobě bílého pečiva sem nedorazil a nad tmavým německým chlebem místní ohrnují nos. Vše je baleno do papíru, u těch fajnovějších pekařství s vlastním logem, u těch méně fajnových s reklamou či velmi často pozvánkou na darování krve v okolí.
S kapkou francouzského šovinismu dodávám, že pokud chcete ochutnat francouzskou bagetu, v jiné zemi to nepůjde. I ve vedlejším Lucembursku, kde je mimochodem nabídka v pekařstvích velmi příznačným francouzsko-německým mišmašem, není možné sehnat bagetu či croissant té samé chuti, jako ve Francii. A nájezdy lucemburských vozidel před francouzskými pekárnami o víkendu to jen potvrzují .
A pekárny se tak paradoxně stávají hlavním místem dění, jsou totiž na francouzské poměry otevřeny skoro neustále. Na jedné straně odbory, veřejnost, politici bouří proti obchodům na pařížských Champs-Élysées otevřených do půlnoci a tuto praktiku jim zakazují s odkazem na respekt rodinného života, na straně druhé si za žádnou cenu nenechají sáhnout na čerstvou bagetu, a tak pekaři bez ohledu na rodinu mají otevřeno většinou celý den, ať je neděle či státní svátek. I z toho důvodu se pokračovatelé hledají obtížně. A pekáren se hlavně na venkově nedostává. A právě proto posledních pár let Francii ovládla móda automatů na bagety, které velmi rychle vytlačuje tradiční rozvoz – kdy pekař objíždí malé vesničky v okolí svého pekařství. Automaty jsou proti tomu výraznou úsporou časovou i finanční, často je na své náklady pořídí sama radnice a až poté do nich hledá nájemce. Tím nesmí být žádná průmyslová pekárna, ale tzv. pekař-řemeslník (boulanger artisanal), tedy ten, co si chléb i sladké pečivo peče sám. Pokud artisanal ve jméně chybí, případně je použito zcela jiné označení než boulangerie (často třeba dépôt de pain), jedná se o podnik, který pouze rozprodává rozpečené zmražené produkty.
Byrokratickým molochem se zkrátka Francouzi snaží ochránit jejich srdeční záležitost, která je dovedla až k zatím do konce nedotažené snaze o zapsání bagety na seznam nehmotného dědictví UNESCA. Podle předklatele tohoto návrhu, poslance Richarda Ramose, se nejedná jen o kousek chleba, ale „ kousek Francie, kousek francouzské historie a hrdosti.“ Další ráno zbytek této francouzské hrdosti hážu do koše. A přemýšlím, kdy se tématu místo socialistů, kteří se tímto celkem absurdně snaží ochránit drobné pekaře proti průmyslové konkurenci, chopí spíše Zelení, aby dali najevo, že chleba, kterého každá rodina denodenně půlku vyhodí, asi není úplně v souladu s aktuálními ekologickými trendy.
Comments