Považoval rétoriku za něco důležitého; když hovořil, nadsázka přemohla jeho myšlenku a používal nádherné výrazy pro zcela nicotná témata.
Paní Kornelová promine, maje její překlad Flaubertovy Citové výchovy v tatínkově knihovně, musela jsem tuto větu přeložit vlastními silami. Píše se rok 1845 a Flaubert do svého velkolepého románu vloží takovou nevinně vypadající větu, která však dalekosáhle vystihuje společnost, ve které před tím i poté vydalo spousta více či méně slavných myslitelů díla na téma rétoriky, společnost, ve které schopnost hovořit a diskutovat je brána spíše než dar jako povinnost.
Těsně před maturitou jsem se účastnila slavnostní recepce na Francouzské ambasádě v Praze. Zahájil ji francouzský velvyslanec a během pětiminutového projevu ve mně dokázal vyvolat dojetí, pobavení i hrdost, aniž bych rozuměla všemu, co říkal. Po něm nastoupil tehdejší hejtman Středočeského kraje. Ten ve mně vyvolal jedině slzy. Nad šíleným projevem. Rozuměla jsem mu ještě méně a to mluvil česky. Od té doby a bez výjimky vzhlížím k Francouzům jako k řečnickým mistrům. Je přitom paradoxem, že oni sami sebe tak vůbec nevnímají, naopak, závistivě pokukují k anglosaskému světu, který pro ně představuje rétorický vzor.
Jisté je, že se jen těžko vysvětluje, kde se ve Francouzích ten řečnický dar a hlavně vášeň pro něj, bere. Francouzské novodobé školství bylo odjakživa téměř výlučně soustředěno na písemný projev, ostatně i ten mají Francouzi vytříbený. Teprve v loňském roce byla v rámci maturitní reformy zavedena ústní zkouška, tzv. grand oral. Od čeho se u nás ustupuje, se ve Francii zavádí a zcela nevídaně téměř bez protestů. Na potřebě pěstovat a zlepšovat ústní projev se shodnou téměř všichni. Věnují se jí speciální čísla pedagogických i humanitněvědních časopisů a od roku 2012 pomáhá individuálnímu řečnickému rozvoji u mladých lidí nezisková společnost Eloquentia, která stojí za každoročními studentskými soutěžemi v mluvení na veřejnosti. Fantasticky o ní zpravuje francouzský dokumentární film À voix haute: La Force de la parole (Mluvit nahlas: Síla řeči), který získal cenu publika na turínském filmovém festivalu a o francouzském rétorickém modu operandi vám prozradí mnoho. Jak je důležité doprovázet řeč gestikulací, jak je nezbytné přinést i konkrétní argumenty a nejen prázdná slova, jak je zcela nepřípustná vulgarita ve veřejném projevu. Zatímco náš prezident razí styl, čím sprostší řečník, tím lepší, ve Francii máme nakročeno k tomu, že po Macronově pětiletce se bude vzpomínat jen na to, jak nedávno použil slova emmerder neboli otravovat, v hrubší verzi srát. A to „pouze“ v tištěném rozhovoru. Mimo to je dokument neskutečně emotivní, balancující na hraně sociálního patosu, do kterého nemůže spadnout, protože se jedná o realitu, nikoliv fikci. Sleduje totiž ročník soutěže probíhající na Univerzitě 8 v départementu 93, Seine-Saint-Denis. Ono předměstí, kde pravidelně hoří auta, probíhají mafiánské čistky a kde se prý francouzská policie ani nenamáhá zasahovat. Ostatně mezi soutěžícími byli snad dva bílí studenti s francouzským jménem. O to víc rezonoval kontrast mezi famózními řečníky, porotci, vzešlých z těch nejlepších škol, a studenty z předměstí, s nezaměnitelným přízvukem, do jejichž projevu však byla vryta opravdovost všech příkoří osudu, kterým doposud v jejich mladém věku museli čelit.
Pro Francouze je projev na veřejnosti neodmyslitelně spjat se svobodou slova. Proto si jej hýčkají, proto v závěru tohoto dokumentu předseda poroty říká, že na vyjádření podpory svobody slovy už se nemusí říkat jen „je suis Charlie“* , ale také „ je suis Saint-Denis“. A já při sledování tohoto filmu opět nechápala, jak jinak šovinističtí Francouzi mohou trpět rétorickou nedůvěrou. Vždyť stačí strávit deset minut večer před televizními obrazovkami, abychom si uvědomili, jak zapálení diskutéři Francouzi jsou. Z Česka jsem byla zvyklá na dva typy debat – naprosto vyklidněných, kdy si každý spíše odříká svůj příspěvek a na ostatní účinkující reaguje víceméně sporadicky, a nebo zbytečně emočně rozohňovaných. Ve Francii můžete každý večer sledovat opravdové debaty v přímém přenosu na pěti zpravodajských kanálech. Účinkujícími jsou většinou (šéf)redaktoři příslušných rubrik nejznámějších novin, zahraniční zpravodajové a odborníci na konkrétní problematiku. Rozebírají se hlavní aktuality dne. Moderátor spíš než chytač za slovo slouží jako arbitr, který uklidňuje diskuzi, když se příliš rozbouří, a naopak vhodí do placu kontroverzní dotaz, pokud napětí začne opadávat. Místy hosté vypadají, že si skočí po krku, aby si při dalším tématu, kterých se za ty dvě hodiny protočí několik, vše co se během dne událo doma i ve světe, společně notovali. Vrací mě to do studentských let v Paříži, kdy jsem zcela zoufalá sledovala v předmětu Mezinárodní vyjednávání bezprostřednost, s jakou mí spolužácí bez zardění přiznali, že nerozuměli něčí otázce, případně vám zcela klidně a slušně odporovali. Ostatně francouzské vysoké školství je rétorická kapitola sama o sobě, až mě mnohdy vytáčelo, jakou one man show si z toho jednotliví profesoři dělali. Vyučovací hodina trvala dvě hodiny čistého času a my, cizinci, se smíchem říkali, že to je proto, aby se nám profesor stihl na úvod řádně představit a pochlubit svými dosavadními úspěchy.
V květnu proběhnou francouzské prezidentské volby a tak nás v dalších měsících takových one man show a špičkových rétorických vystoupení čeká ještě spousta.
* Jsem Charlie. Slogan, který se rozšířil po atentátech v redakci satirických novin Charlie Hebdo a který vyjadřuje podporu svobody slova.
