Když člověk vyrůstá na Moravě, má pocit, že slivovice je lékem na všechny potíže. A když už ani ta nepomůže, teprve pak je čas se znepokojovat. Jakmile člověk přijde do Čech, okamžitě pochopí, že tuto filozofii druhá polovina národa nesdílí a že je na ni pohlíženo, ať již závistivě, či posměšně, jako na něco východňárského. Není proto divu, že v době, kdy jsme se s Francií teprve lehounce oťukávaly, mě ani ve snu nenapadlo, že slivovice patří k Francii, alespoň té lotrinské, stejně neodmyslitelně jako k mé domovině.
Říká se jí (v naší oblasti) schnaps, po celé Francii, tradičně poeticky, eau de vie neboli živá voda. Navzdory vznešenému názvu jí lotrinští nepřisuzují tak zázračné účinky jako Moraváci (na vypálení červa vám ji rozhodně nikdo nabízet nebude), zato je opečovávaná jako rodinné i regionální dědictví a po slavnostnějším jídle se podává jako digestiv. Neošklíbají se nad ní ani ty nejfajnovější restaurace, ve kterých ji nejčastěji servírují s ovocným sorbetem na sražení žaludku před dezertovým náletem. Přiznávám, že málokterá dokonalá kombinace mi v paměti utkvěla tak jako švestkový sorbet přelitý švestkovicí.
Po druhé světové válce stát, který měl zájem na výsadbě ovocných stromů ve zpustošené krajině, osvobodil pěstitele (a tudíž) paliče od jakýchkoliv poplatků. Mohli tak pálit zadarmo. Toto právo však bylo na další generaci nepřenosné a od konce padesátých let se začala produkce ovocných pálenek striktně kontrolovat a danit. Proto kupovat slivovici u oficiálních prodejců znamená pořádně si připlatit. Litr takové slivovice vás vyjde přinejmenším na 50eur. Nejen z toho důvodu se vyplatí znát někoho, kdo pálí alespoň částečně načerno a tím pádem může srazit cenu až o polovinu. Částečně, protože pálit načerno zcela je ve francouzském systému téměř nemožné. A tak se šetří na nehlášeném prodeji, případně na množství páleného ovoce, které se před destilací musí nahlásit (a tomu odpovídající částka zaplatit) na celním úřadu. Bez toho, aniž byste však byli členem spolku sadařů a paličů, se však neobejdete. Jedině členský poplatek a účast na každoroční valné hromadě vás k pálení opravňují, stejně jako vlastní ovoce. Alespoň v Alsasku a Moselle. Dvěma privilegovaným francouzským oblastem, ve kterých dodnes platí tzv. místní právo (droit local). Mnohá zákonná nařízení přijata za Napoleona jsou zde dosud v platnosti, stejně jako četné zvláštnosti německých zákoníků. A to z toho důvodu, že až na výjimky bylo Alsasko a Moselle v letech 1871, tedy od porážky Francie ve Francouzsko-pruské válce, až po konec druhé světové války v roce 1945, pod německou správou a místní právo zavedené Napoleonem se tak vyvíjelo nezávisle na právu francouzském. Zasahuje (pro občany vesměs výhodně) do téměř všech oblastí, od zdravotního pojištění přes pozemkové vlastnictví až po dva dny volna navíc (Druhý svátek vánoční a Velký pátek) a mimo to právě ono dovoluje destilaci i amatérům sdruženým za tímto účelem ve specializovaných spolcích. Na rozdíl od zbytku Francie, kde, pokud už se v dané oblasti vůbec pálí, tak může činit pouze profesionál. Není tedy divu, že právě lotrinský département Moselle je vedle Alsaska paličským rájem. Oblast o rozloze přes šesti tisíc kilometrů čtverečních a s něco přes milionem obyvatel čítá na 190 paličských spolků (které se v duchu francouzské tradice dále sdružují ve spolky krajské a národní) a na 50 registrovaných výrobců ovocných pálenek. Převážně ze švestek a mirabelek, ty druhé jsou ostatně lotrinským symbolem a typickým místním ovocem. A když se setkáme s Francouzi z jiných částí Francie, co jsou zvyklí popíjet alkohol anýzový, jablečný, či prostě jen hroznový, setkávám se s obdobnou reakcí jako kdysi v Praze. „Ty jsi z Lotrinska? A můžeš nám sehnat slivovici ?“
