Krásné teplé babí léto na přelomu září a října mě vždy lehce dojímá, protože přesně touto dobou jsem sem před dvanácti lety přijela. Původně na pět měsíců, které se protáhly do teď. Nic na tom nemění fakt, že jsem postupně přesídlila za hranice a už devět let se počítám mezi více jak 216 000 francouzských přeshraničních pracovníků, tzv. frontaliers (Francie si v tomto drží ze všech tří s Lucemburskem sousedících zemí prvenství s polovinou frontaliers, druhou polovinu si více méně rovnoměrně dělí Německo a Belgie). Teď po dvanácti letech na mě nostalgie ovšem padá dvojnásob. Vůbec poprvé si své malé výročí připomenu i jako Francouzka.
Po pěti letech života ve Francii je člověk způsobilý získat francouzské občanství. Sňatek s Francouzem je jiným, nikoliv dodatečným kritériem. Jen v úřednických spisech vás první podmínka opravňuje k francouzskému občanství prostřednictvím tzv. naturalizace (naturalisation), zatímco druhá prostřednictvím tzv. prohlášení (déclaration). Výsledek je stejný a přestože jsem měla v rukávu rovnou dvojité eso, celý proces trval více jak rok a čtvrt. A nebýt Putinova útoku na Ukrajinu, asi bych ho nadále odsouvala.
Při lámání chleba jsem si totiž uvědomila, jak citlivá záležitost občanství je. Člověk jej vnímá jako něco zcela samozřejmého a zároveň těžko uchopitelného. Provází vás od narození a mé generaci přineslo více privilegií než čehokoliv jiného. Kdyby česká legislativa neumožňovala možnost dvojího občanství, pochybuji, že bych byla schopna se toho českého vzdát. Přeseknout pouto, které vás spojuje s rodinou a předešlými generacemi je nejen těžké, vyžaduje to obrovskou dávku odhodlání a určitě i zoufalství. To v mé situaci rozhodně nebylo, avšak zákony mi umožnily vyhnout se této Sophiině volbě. Přesto jsem nespěchala. Jenže únor uplynulého roku vše změnil. Putin rozpoutal válku a Marine Le Pen zostřovala svou protiimigrantskou rétoriku ve své předvolební kampani. Můj muž začal mít noční můry, že se Putin dostane do Česka, když tam zrovna budu já s dětmi, ve Francii se ujme prezidentského křesla Národní shromáždění a Francie mě jakožto cizinku odmítne převzít. Absurdní? Hranice absurdity se od loňska značně posunuly, avšak mě více jak tyto prozatím přece jen utopické scénáře strašila byrokratická tvrdohlavost. Při sledování lidí, co prchali za pomoci svých ambasád do bezpečí, jsem si dokázala velice dobře představit, že kdyby se nám kdekoliv cokoliv přihodilo, budou francouzští úředníci schopni zavřít mi dveře před nosem s tím, že nejsem francouzský občan. Představa násilně rozdělené rodiny kvůli jinému průkazu totožnosti začala strašit na oplátku mě a tak jsem se pustila do boje.
Seznam požadovaných dokumentů uvedený na stránkách ministerstva vnitra mě nijak zvlášť nešokoval, bohužel neustále narážím na problém, který ve Francii, ještě více v Lucembursku, plyne z odmítání vyvdaného příjmení. V Lucembursku vyvdané jméno naprosto odmítají, ve Francii vám ho v méně důležitých dokumentech vymění, ale v těch úředních se zásadně podepisujete dívčím, vyvdané se udává jako nom d’usage, neboli užívané jméno. Bohužel česká občanka už rodné jméno neuvádí a tak je člověk v naprosto absurdní situaci, kdy má poskytnout doklady potvrzující vaše bydliště, ty jsou však na jméno, na které nemáte žádný doklad. Takže ke všemu přikládám rodný či oddací list, které jsou ovšem v češtině. Kdo se dal na vojnu, musí bojovat.
Vše posláno tím nejdražším možným způsobem a teď uvidíme, komu skončím na stole. Podle písma a slohu to muselo být nějaké dítě. Vrátilo mi objemnou obálku se všemi dokumenty a s novým seznamem věcí, které mám doplnit. Ten seznam nebyl ustaven na základě dokumentů, které jsem již poskytla, byl to oficiální seznam, který ovšem na stránkách ministerstva vnitra nikde nebyl. Spolknu první kapku hořkosti, pošlu vše, co musím, vyplácnu znovu značnou částku za tzv. doručení s potvrzením o převzetí a čekám dále. To, že na prefektuře v Nancy mající na starost žádosti o naturalizaci lidí z našeho regionu zaměstnávají samé hvězdy, se ukazuje i nadále. Asi za měsíc někdo volá manželovi, jestli skutečně existuju, že se mi nemůžou dovolat. Problémem bylo mé lucemburské číslo. V départementu Meurthe-et-Moselle vzdáleném 100 km od lucemburských hranic zjevně netuší jak naložit se zahraniční předvolbou. Můj manžel odkojen francouzskou byrokratickou kulturou s úřednicí polaškoval a vysvětlil jí, že skutečnost, že nevlastním francouzské telefonní číslo, by si neměla vykládat negativně, ale čistě pragmaticky, jelikož na naší adrese je lucemburský signál mnohem silnější.
Měsíc na to jsme ještě naštěstí oba pracovali z domova, když u nás zazvonili četníci na přepadovou kontrolu. Z policistů mám obecně šílenou a těžko vysvětlitelnou hrůzu, naštěstí se ukázalo, že jim je hůře než mně. Díky all star týmu z prefektury měli totiž zcela mylné informace. Dle jejich podkladů měli ověřit společné soužití před sňatkem. Těch narychlo a naoko zfušovaných se totiž po vypuknutí války vyrojilo spousty a co si budeme povídat, pro Francouze Češka jako Ukrajinka. Když zjistili, že jsme svoji sedm let, máme dvě děti a dům vybudovaný na takovém místě, že bychom to jen těžko dělali na oko, jejich stud přebil mou obavu. Aby neztratili svou tvář, položili nám pár otázek, které v kontextu rozbordelařených hraček a tašky nachystané na odpolední hodinu plavání působily naprosto absurdně, ale budiž. Nějakou činnost vykázat museli.
O další čtvrt rok později jsme obdrželi pozvánku na pohovor na prefektuře. Datum a čas ber nebo nech být. A tak jsme vyrazili do Nancy. Nezastírám, že jen projít příjmem úřadu pro naturalizaci bylo jako ocitnout se v nějakém azylovém centru. Asi po sté jsem si řekla, zda to mám zapotřebí. Následně jsem byla pozvána k úřednímu pohovoru. Sama, bez manžela. Ve svém životě jsem zažila jen jeden bizarnější pohovor, a to přijímací do BIS. Celou dobu jsem tenkrát přemýšlela, jestli jsem sjetá já, nebo ta náborářka. Pohovor o naturalizaci však tomu na BISce těsně šlapal na paty. Nevěděla jsem, zda se mě paní snaží nachytat, nebo je jen hloupá. Nic jí neříkal výměnný program Erasmus, absolutně netušila, jaká je mzdová a bytová situace v Lucemburku, do kterého navzdory již značné vzdálenosti přesto dojíždí spousta lidí z Nancy a okolí. Svými otázkami mě přiměla vrátit se na úplný začátek mého „francouzského dobrodružství“, do mých šestnácti let. Když jsem se jí snažila vysvětlit jednotlivé důležité milníky na mé frankofonní cestě, ověnčené takovými jmény jako Sciences Po, Francouzský institut, Ministerstvo školství, u většiny Francouzů budící okamžitý respekt, tvářila se, že jí ta jména nic neříkají. Občas jsem měla chuť prásknout dveřmi a odejít. Říkala jsem si, že frankofilnější a solidnější materiál by snad najít ani nemohli. Proč pak takové otázky, zda s dětmi mluvím česky a co mě k tomu vede? Jak to vysvětit někomu, kdo netuší, co se děje sto kilometrů od něj? Po francouzštině přišla řeč na manžela, náš vztah, jeho rodinu. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám. Přišla řeč na tchýni. Velmi ožehavé. Proč v těchto situacích místo naučených frází vždy sklouznu až k dětinské upřímnosti, od které si slibuji navození spiklenecké atmosféry. Paní rovněž strašně toužila vědět, jaké máme s manželem společné plány. Zjevně jí jejich absence neseděla do modelu fungujícího vztahu a když na mě začala opravdu naléhat, už jsem nevydržela, podívala se na ní jak na blba a řekla jí, že máme dvě děti, oba dva dojíždíme poměrně daleko za prací, manžel spravuje středně velkou farmu a několik nemovitostí. Můj jediný plán je udržet tohle celé nějak v chodu a nezbláznit se z toho. Paní mě propustila a já odešla s tím, že jsem to naše soužití asi úplně růžově nevylíčila.
Muž to zjevně zvládl lépe, jak říkám, s úřednicemi to umí, sám má jednu za matku. Byl tam o hodně kratší dobu, jen aby si ověřila základní fakta. Prý jsem uvedla jiný rok seznámení než on. Jenže já jsem v tomhle víc chlap a on zas baba. Rok sem, rok tam, nijak to neprožívám. Asi jí to dokázal vysvětlit, paní mu řekla, že za ní v pořádku, pošle do Paříže potvrzení, že nemá námitek a vyšší úřední moc má pak rok a půl (!) na vyrozuměnou.
Nakonec potřebovali „jen“ osm dalších měsíců. A pak jako blesk z čistého nebe mi přišel k potvrzení návrh mého francouzského rodného listu a zcela strohé oznámení z našeho okresního města, že má žádost o získání francouzského občanství prostřednictvím naturalizace byla schválena. Od francouzských fajnšmekrů bych čekala alespoň nějaký pěkný hlavičkový papír, ale nic. Asi úspory. Slibovaná slavnostní ceremonie plánovaná na září se zatím také neuskutečnila, ale možná je to tak lépe. Tu největší hořkost z celého procesu si totiž nesu právě z toho pocitu shovívavosti a vděku, který se ve vás úředníci snaží vzbudit. Francie vás zachránila. To, že zachránit nepotřebuju, tady všem vysvětluji marně už po léta.
Přesto teď, více než kdy jindy, vzpomínám na jedno šíleně mrazivé únorové odpoledne, kdy jsem ve vymrzlém vlaku s nefungujícím topením jela na hodinu francouzštiny do Olomouce. Již v první vesničce za Přerovem jsem byla jako rampouch a říkala si, že si na tenhle den vzpomenu na přijímačkách na vysokou školu, abych si připomněla, že jsem francouzštině dala opravdu vše. Na přijímačkách jsem si na něj ani nevzpomněla, ale teď, teď na něj myslím hodně. Rozhodně bych se tenkrát nenadála, že za necelých dvacet let se ono vše přemění v šedo-modrou carte d’identité nationale.
