Blok s tužkou ke mně odjakživa patří stejně neodmyslitelně jako kniha. Zapisovala a psala jsem v těch chvílích, kdy jsem nečetla, a jen omezené možnosti panelového bytu mohou za to, že se těmito poklady nyní nedojímám. Přesto jedinou formou psaní, kterou jsem se chtěla živit, představoval překlad. Žel stal se jednou z početných obětí mého vysokého, dlouhodobě neudržitelného nasazení. Splnění snu jsem dala tolik, že už mi nezbyly síly na jeho prožití. Zatímco na literaturu jsem na pár let zanevřela, psaní jsem si chránila jako tajnou zahradu. Hlavně ho nesešněrovat korzetem termínů, požadavků čtenářů a názorů redaktorů. Ostatně proto jsem tak dlouho odkládala založení tohoto blogu. Přesto jsem našla určité zalíbení v disciplíně, pravidelnosti, v honu za inspirací. Té se mi nejčastěji dostává při běhu. Je jak vlákýnko ve vzduchu, které lapám, navíjím, a pak přenáším na papír a čekám, co z toho bude, stejně jako fotograf, co v temné komoře vyvolává fotografie. Když jsem však měla a mám zplodit někde pár originálních řádků, osobní věnování třebas, jsem jak ochromená. Neschopna dostát své pověsti. Jakoby můj um byl dán potřebou přenést mé emoce, ať dobré či zlé, do slov. A tak jsem se nikdy neúčastnila žádných tvůrčích spisovatelských výzev. Když mě však při únorových prázdnínách v Přerově padl zrak na Přerovské listy vyhlašující literární soutěž mimo jiné i pro dospělé u příležitosti 430. výročí narození Jana Amose Komenského (pro mimopřerovské, Komenský v Přerově studoval a následně učil), pocítila jsem nutkavou potřebou vedle svého přerovského článku nějak zoficializovat můj vztah k mému drahému městu. Ta se však ukázala nebýt natolik silná, abych napsala článek, který bych s klidným svědomím a hrdostí odevzdala. Začala okamžitá autocenzura, snaha interpretovat ne úplně šťastné téma pohledem poroty a nikoliv mým. Po mnoha vyhozených papírem a jednom vydřeném pokusu strhaném mými věrnými korektory jsem si řekla, že to nemám zapotřebí. Ale tak jako se mi často zjeví inspirace mezi stébly trávy a klasy obilí, políbila mě zcela nečekaně při cestě vlakem a nepřítomným hleděním z okna. Byla slaboučká, ale vzešel z ní článek, který porotu zaujal. Jak jsem poslouchala odmala, ne snad proto, že by byl tak dobrý, ale protože ty ostatní byly špatné. Přesto ho dnes zveřejním v neupravené podobě (změny by po delší době byly jistě radikální) a věnuji jej všem, na které jsem při jeho psaní zavzpomínala.
Mami, povídej mi
Stojím před naší venkovskou školou a s neskrývaným odporem sleduji auta těch rodičů, kteří navzdory bariérám a vyvěšeným ukazetelům nemohou zaparkovat auto na přilehlém parkovišti, ale musí se postavit co nejblíže ke vchodu školy, a následnými vyjížděcími manévry v omezeném prostoru otrávit vzduch i život všem, co neváhali dojít těch pár metrů. Jakoby právě oni symbolizovali mezigenerační, ale i geografický rozkol, kvůli kterému školní léta mé dcery budou těm mým na hony vzdálená. Zrovna ke mně přibíhá a hned ze mě začne loudit další historky z mého dětství. Jak kdybych patřila k muzejnímu inventáři.
„Mami, povídej mi, jaké to teda bylo ve škole za tebe?“
„No, nemohla jsem se dočkat, až do ní budu chodit. Od Ježíška jsem dostala pestrobarevnou aktovku, kterou jsem v podstatě do září nesundala ze zad a zápisu do první třídy jsem se nemohla dočkat. Však mě nezklamal. Jako nějaký zábavný kvíz. Paní učitelky ZŠ Boženy Němcové na mě otázky střílely rychlostí přímo úměrnou radosti, s jakou jsem odpovídala. Až do té poslední. Snad aby na závěr zklidnily tempo. „Znáš své rodné číslo?“ Zaváhala jsem jen na chvíli. „Palackého 28“, vyhrkla jsem s úlevou, že mě snad do té první třídy přijmou.“ „A bylo to správně?“ „Nebylo, rodné číslo je něco jiného.“ „Takže tě nepřijali?“ „Ale ano, to byla legrace, ale zní to divně, co? Ty už do školy chodíš od tří let a jediný zápis jsem absolvovala v tvé nepřítomnosti na obecním úřadu. Ne proto, aby zjišťovali, zda jsi způsobilá, na odklady se tu nehraje, vždyť ty jsi tehdy skoro ještě nemluvila, ale zda tady skutečně bydlíš.“
„Hm. A co dál, mami. Bylo ještě něco jiného?“ „Ó bylo. Mezi výukou do čtyř hodin a rodičovskou taxislužbou se jen těžko utváří kamarádství a ten malý velký človíček celkově. Má kamarádství ze sídliště se plynule přelévala ze školních lavic na hřiště za domem a zpět. Teprve tam jsme měli příležitost říci si to, na co ve škole nebyl čas, a hrát si na vše možné, aniž bychom byli pod ustavičným dozorem. Krvavé koleno na kobercových klepačích, skákání přes gumu na chodníku u vchodu, bože, je a není to tak strašně dávno.“
„Mně teda stačí récré.“ „Přestávka.“ „Jo. Přestávka. No a co dál?“ „Co dál?“ „Do jaké školy jsi chodila pak?“
„Po dvou letech jsem odešla na Kopaniny. Zatímco v tvých necelých šesti letech jsem strávila několik večerů vyplňováním obsáhlých přihlášek na různé speciální školy, za mě to bylo docela neobvyklé změnit školu jen tak, po dvou letech. Kvůli jazykům. A tak jsem odešla do školy za řekou. Byla docela daleko a já do ní chodila sama. Ale pro mě to v té době bylo úžasné dobrodružství. Druhý břeh znamenal naprosto nové tváře. Škola byla veliká, neznámá. A měla školní bufet. To bylo jak z nějakého velkého cizího světa, o kterém jsem snila.“ „Ty chceš, aby má škola měla taky bufet, proto ji chceš změnit?“ „Ne, bufet ne. Ale ty jazyky, víš. Žijeme na hranici třech zemí a osnovy nabízející 45minut němčiny týdně v jednotřídce o třech úrovních mě děsí i ve snu. Jakoby ptákovi po narození chtěli přichytit křídla, aby nelétal.“
„Měla jsi tam kamarády?“ „Měla, spoustu. A ta řeka, ta byla svědkem všeho. Lumpačin, průšvihů i lásek.“ „Tys byla zamilovaná?“ „Ne, ale myslela jsem si to. Jednou jsem našla v pouzdře vzkaz od jistého L., ať se sejdeme u řeky. Chtěl mi dát pusu. Kráčeli jsme k sobě zcela mechanicky v očekávání něčeho filmového. Když jsme si byli na dosah ruky, beze slova jsem se otočila a utekla. Na filmovou lásku jsem ještě nebyla připravena.“ „Mami...a co ty průšvihy?“ „To víš, rodiče nás po škole nečekali, chodili jsme domů sami a po cestě bylo tolik svodů. Zdánlivě zamrzlá řeka, kluzký sníh...blbli jsme a zlobili, občas dostali pořádně vynadáno, když jsme se zpozdili, ale to k tomu patří. U vás mám často pocit, že jste jak kuřátka v kleci a až opravdu budete muset vyletět z rodinného hnízda, vlastně vůbec nebudete vědět, jak vypadá opravdový svět.“
„A proč bychom ho měli opouštět? Tys ho opustila po téhle škole za řekou, už nevím, jak se jmenovala?“
„Kopaniny, vedle loutkového divadla. Neopustila, ještě ne. Bylo mi jedenáct a hlásila jsem se na osmileté gymnázium. To tady vlastně neexistuje, jakoby collège a lycée v jednom.“ „A proč ses musela hlásit?“ „No protože je těžké se tam dostat. Tady je tříd habaděj, pro každého, kdo se aspoň trochu učí, se místo najde. V Česku je to mohem těžší. Ale já strašně moc chtěla. Znala jsem školu díky babičce velmi dobře a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to bylo jinak.“
„A bylo těžké se tam dostat?“ „Bylo, vlastně vůbec poprvé mi došlo, že člověk může být někde král a jinde jen jeden z mnoha sloužících.“ „Jak to myslíš?“ „Zbytečně to komplikuju, co? No zkrátka že jsi někde v něčem strašně dobrá a pak přijde srovnání s tobě dosud neznámými dětmi a ty zjistíš, že jsou třeba mnohem lepší než ty.“
„Uff, to jsem ráda, že u nás nemusím dělat takovou zkoušku.“ „No nevím, jestli jsi to tady s tím systémem tak vyhrála. V Česku aby se učitelé pomalu za každou špatnou známku omlouvali, ve Francii tě nechají propadnout ani nemrkneš.“
„Tys propadla?“ „Ne, vždyť ti říkám, že se to v Česku moc nenosí. Ani nebyl důvod. Já se učila ráda.“ „A proč?“ „Proč, protože mě to bavilo. Vědět víc než ostatní, dostávat otázky, které otřesou tvou zažitou pravdou a nebo jen frajeřit.“ „Jaké otázky a jak jsi frajeřila?“ „Jsou otázky, na které není jednoznačná odpověď. Když třeba uděláš něco správného, ale ono to pak spustí koloběh hrozných událostí. A čím víc se ptáš, tím víc se dozvíš. Ale aby člověk mohl takovou diskuzi vést, musí něco vědět. Proto jsem se ráda učila. Abych při těch debatách hned neodpadla.“ „Takže jsi frajeřila, že můžeš debatovat?“ „Nevím, asi, to víš, když zjistíš, že víš víc než jiní, je to poměrně silná zbraň. Já když byla třeba mladá, tak francouzsky v Přerově mluvil málokdo. A tak jsme si s kamarádkami nechávaly zahrát na diskotékách francouzské písničky. Jejich jména jsme musely napsat na papírek, aby nám DJ vůbec rozuměl, a pak jsme je vychloubačně zpívaly nahlas poměrně strašným přízvukem, ale chlapi nám viseli na rtech.“ „To od tebe nebylo moc hezké, mami.“ „To určitě ne, ale i o tom školní léta jsou. Učíš se být lepším člověkem. Kdybys při vzpomínání nad ničím neohrnovala nos, znamenalo by to, že jsi buď nikdy nebyla pořádně dítětem, nebo že jsi jím nikdy být nepřestala. A ani jedno není dobře.“
„A to byla tvá poslední škola?“ „V Přerově ano.“ „A pak?“ „Pak jsem vyletěla z toho rodinného hnízda. Ale ještě před tím jsem strávila osm let na tom vysněném gymnázium. To je víc, než je aktuálně tobě. Strašná délka, co?“ „To teda, a nikdy ses nehádala s kamarádkami?“ „Ó, to si nedokážeš představit. To je tak dlouhá doba v takovém složitém věku, že všechna kamarádství i lásky se protočily několikrát.“
„To muselo být ale smutné po takové době se s nimi rozloučit.“ „To bylo. Pamatuji si na poslední společnou zimu. V rádiu hlásili, že se očekávají extrémní mrazy a že se v žádném případě nedoporučuje lyžařům jezdit na hory. Bylo šest hodin, neděle ráno, lyže v chodbě nachystané, tradiční parta domluvená, vlak odjížděl za půl hodiny. Auto k dispozici nikdo neměl. Kdo by couval. Na ten hrozný mráz na Ramzové v zimě 2006 nikdy nezapomenu. Vysedali jsme v půlce kopce, abychom na vleku neumrzli. Když jsme večer naprosto prochladlí čekali na motoráček a dívali se k obzoru směr Olomouc, vůbec poprvé mě napadlo, kde budu příští rok. Kde my všichni budeme příští rok. Konstanta uplynulých osmi let najednou hrozila nepředstavitelnou proměnnou.“
„Plakala jsi?“ „Plakala. O čtyři měsíce později jsem seděla ve vlaku do Prahy. Jela jsem na přijímací zkoušky na vysokou školu. A brečela a brečela. Pan průvodčí se mě opatrně zeptal, co se děje a já jen vykuckala celá usoplená, že jsem maturovala. Ten mě chudák začal utěšovat, protože si myslel, že jsem neuspěla, a já se přitom jen snažila psát projev k slavnostnímu ukončení maturit. Vzpomínání na osm uplynulých let mě citově naprosto odrovnalo. Měla jsem pocit, že přestřihnout pupeční šňůru s těmi, co jsem je dnes a denně vídala po dobu osmi let, prostě nepůjde. Ale pocit zoufalství nad prodělávanou ztrátou mi vydržel přesně těch pár hodin do Prahy.“
„Pak už jsi nebyla smutná?“ „Ne. Čekalo na mě spousta nových kamarádů i dobrodružství. Vždyť to víš, pupeční šňůra se stříhá a člověk žije dál. V té době jsem netušila, mezi kterými z nás zůstane, neviditelná, avšak pevná, odolávající odloučení, které se přestalo počítat na dny, ale spíše na roky. Ještě jsem si nedokázala představit, jak spolehlivý a fungující tmel je společná radostná a bezstarostná minulost.“ „Mami, počkej, teď ti moc nerozumím.“ „Nějak jsem se rozvášnila, co, chci jen říct, že je pro mě občas těžké, prožívat s tebou tyto důležité roky v prostředí natolik odlišném od toho mého. Ale strašně moc ti přeji, aby ti přinesly tolik krásného co mně.“ „Abych pak měla co povídat svým dětem?“ „Přesně, ty brepto.“ „A ty kamarády ještě pořád máš?“ „Právě že mám.“
Všechny soutěžní práce jsou uveřejněny zde.