Království se probralo z dvouletého spánku a slaví, druží, zpívá a tančí o sto šest. Ztracený čas se musí dohnat. Letní slunovrat byl uctíván již pohanskými kmeny, přece jen je tady v tuto dobu magické světlo až do půl jedenácté večer. Víra se změnila, ale slunovrat zůstal. A Svatojánské oslavy neboli Sainte Jean s ním spojené. Právě u nás, v krásném historickém, byť po létech vlády komunistické radnice finančně i urbanisticky zcela zdecimovaném městě, Sierck Les Bains, jsou to oslavy jedny z nejvelkolepějších. Kromě ohňostroje, alegorického průvodu, hudby a bohatého občerstvení je vrcholem tradiční spouštění hořícího kola z vrcholku Stromberg do řeky Mosely. Pokud sjede až do řeky, vinařům, jejichž vinice se rozprostírají po okolí, to předpovídá dobrou úrodu.
Je až překvapivé, že se tato sláva udržela právě zde, v pohraničí, neboť jí konkuruje lucemburský státní svátek, lidově rovněž přezdívaný St Jean. Snad proto, že se de facto jedná o narozeniny lucemburského vévody a tím předposledním byl právě Jean. Svátek navíc připadá na 23. června, den před svatým Janem. Datum je přitom vybráno zcela náhodně. Zatímco den narození lucemburského vévody byl vždy považován za hlavní státní svátek, ne vždy se chtěli velkovévodové svým skutečným datem narození omezovat. Jejich volba byla ale po staletí různorodá. Až v závěru panování velkovévodkyně Charlotte, takového lucemburského Masaryka, bylo rozhodnuto, že její narozeniny připadající na 23. ledna budou veřejně slaveny 23. června. A tak tomu zůstalo doposud. A když se člověk za teplého letního večera prochází za zvuků všudypřítomné hudby centrem města, které se promění v jeden velký open bar se speciální pouliční nabídkou většiny podniků, nemůže než Charlotte za toto rozhodnutí velebit.
Nebe osvětlují ohňostroje a školní dvory zase zpěv a smích dětí. Kermesse, školní slavnosti na konci roku, jsou rovněž zpět. Má očekávání ovlivněná rodinnými historkami a televizními zprávami (!) byla předčena. Samozřejmě, člověk má pocit, že děti jsou jak cvičené opice a že vrcholem školních osnov je nacvičení vystoupení na tuto besídku, ale nedá se, má to svoje kouzlo. Jednotlivá čísla jsou pouze skupinová, a tak dostane rodič alespoň takovou zkreslenou podobu třídy v akci. Na závěr je často připraveno vystoupení celé školy, většinou nějaká mírotvorná píseň s přesahem. Poprvé jsem se ušklíbala, chyběl mi tam už jen pionýrský šátek, ale v současném kontextu text o přepsání hranic působil velmi dojemně. Jinak však celá akce alespoň v naší škole nádherně podtrhuje polarizaci dvou světů – toho učitelského a toho rodičovského. Učitelé splní nepsanou dohodu – nacvičí s dětmi vystoupení, a rodiče ze sdružení přátel školy zorganizují skvělou oslavu, na které nechybí atrakce a bohaté občerstvení s cílem vybrat co nejvíce peněz do kasy sdružení. Pedagogové se často nenamáhají ani zůstat na oběd. Ostatně tím jen potvrzují můj dosavadní dojem, že jsou neskutečně skoupí na slovo. Možná právě proto se tak vyžívají v hodnoceních všeho druhu. S rodiči se komunikuje přes barvičky, bodíky a textíky. A rozhodně ne v rukavičkách. O nějakém pozitivně-povzbuzujícím přístupu po americkém vzoru si tady můžeme nechat jen zdát. A tak navzdory „snahám o zlepšení“ jsou kluci ve třídě pravidelně zařazováni do políčka značící nejhorší možné chování, sousedčina dcera v malé sekci mateřské školy (=tříleťáci) "má sice většinu potřebných znalostí, ale musí zapracovat na prosazení se ve větším kolektivu" (kdo ne??) a u mé dcery by se dalo hodnocení asi volně přeložit tak, že když něco nechápe, tak se umí zeptat, takže by se měla dál rozvíjet (ne, asi zůstane zakrnělá na úrovni mateřské školy). Opravdu, když tohle čtu, tak se až divím, co české populaci tak vadí na známkách. Ze střípků těchto někdy nemilosrdných hodnocení, sporadických sdílných chvilek mé dcery a úlovků jiných maminek se snažím poskládat obrázek toho, co po celých osm hodin ve škole dělá. Na konci dne nám to rozhodně nikdo neříká a tak se až na závěr roku z jejího sešitu dozvím, že u nich v březnu ve školce proběhlo divadelní představení. Většině rodičů to stačí, hlavně že děti přeberou ve zdraví a ty se umí podepsat. To je tady po besídkovém tanečku taková další kýžená meta. Opět jak nějaké drezurované zvíře se od tří let učí podepsat, v šesti letech před nástupem do první třídy do konce psacím a každý dětský časopis má úvodní stranu pro podpis dítěte. Všichni tleskají a jen já se ptám, k čemu to je, když stejně neumí napsat nic jiného. Naše je však Franouzkou pur a tak píše, slabikuje a přiřazuje k sobě stejná slova (francouzskou metodu učení čtení si opravdu musím nastudovat !) a považuje za normální, že malošci v malé sekci nemají na věšáčkách žádné značky, ale svá jména, která se tudíž musí bleskově naučit rozeznávat. I díky tomu dostala naštěstí „propouštěcí“ hodnocení do první třídy. Vzhledem k drezuře, které byla po tři roky podrobena, nepovažuji tento přesun za nějaký významný milník, ale „pozitivně“ smýšlející okolí mi to hned vysvětlí. „Pozor, teď už může propadnout!!“ „Místo dvou cvičení za den se budou učit celý den" (tj. 6 hodin). Jakoby CP neboli první třída byl čert, kterým se straší nehodné děti.
Z francouzského školství jsem stále naprosto perplex. I proto jsem vážne uvažovala o změně školy. Když se k tomu však přidala představa každodenního dojíždění, sevřel se mi žaludek. A uvědomila jsem si, že navzdory všemu špatnému mi jeden z principů francouzského školství stihl přirůst k srdci. Škola je srdcem každé obce. Ty, co ji mají, se jí chlubí a lákají na ni nové obyvatele. Tam, kde je, by se o ní mělo pečovat a posílat do ní své děti. Dojíždění si ještě užijou. Když mě na školní slavnosti oslovují zcela neznámí rodiče jen proto, že ví, čí jsem maminka, a my pomalu začneme nenásilně prolamovat skořápku povrchní známosti, zatímco děti si běhají s kamarády ze sousedství, kde se jim za chce, zalívá mě blažený pocit, že tak je to správně.
