Druhé kolo francouzských prezidentských voleb se odehrálo po dvou týdnech od toho prvního. Během této přestávky stihli oba postoupivší kandidáti rozeslat domácnostem aktualizované volební trakty, ve kterých se především vymezovali vůči protistraně, a jednu televizní debatu, kterou moderovali novináři dvou hlavních televizních stanic. S jejich výběrem však museli souhlasit oba kandidáti a tak vybraní jedinci patřili spíše k tomu neasertivnímu novinářskému křídlu a jejich role se spíše omezila na časomíru než cokoliv jiného.
Poslední dubnovou neděli ve dvacet hodin přesně mělo být jasno. Oznámení výsledků nemá daleko do vyhlášení soutěží typů Superstar či odpočítávání vteřin do Nového roku. Napínavá znělka, chronometr stupňující napětí. Vítězem se stává...obrazovkou se rozleje podobizna Emmanuela Macrona. Podruhé. Za hodinu kráčel kolem Eiffelovy věže ke svým příznivcům doprovázen nejen svou ženou, ale i zcela bizarně vypadajícím hloučkem dětí. Chybělo mávání karafiátů a bylo hotovo.
Úřadující prezident obhájil svůj post. Avšak s čísly, která výrazně zamávají s jeho legitimitou. Počet nevoličů a těch, co vhodili tzv. bílý hlas, tedy lístek beze jména, tvoří více jak třetinu voličů. V těch nejchudších oblastech, třeba některých pařížských předměstích, tato čísla dosahovala až padesáti procent. To je pro prezidenta, který se chystá prosadit už dříve s odporem blokované reformy, velmi špatná zpráva. Neoslovil jak nízko-příjmové skupiny, tak obyvatele zámořských území. Ti slyšeli na Le Peninu antivaxovou notu. Už neříkají, že bez pomoci z metropole, materiální i lidské, by s covidem nejspíš zažívali podobně hrůzné scénáře jako Brazílie.
Prezident nyní musí jmenovat nového premiéra a vládu. Vzhledem ke společenskému rozkolu vyjádřenému v prvním kole bude vláda nejspíše zbrusu nová. Zároveň se vstoupilo do tzv. třetího kola voleb, jímž jsou míněny legislativní červnové volby. Vzhledem k většinovému systému, který ve Francii platí, lze však těžko čekat, že by se početné, avšak dosud nevyslyšené hlasy extrémní levice i pravice dočkaly širšího zastoupení. V každém volebním okrsku se totiž hlasuje pro jednoho kandidáta. Obdobně jako v českých senátních volbách. A extrémistické strany mají opakovaně problém uspět celoplošně. V rozhovoru pro francouzsko-německou televizi Arte jedna francouzská politoložka odhadla, že přestože pro Marine Le Pen hlasovalo přes třináct milionů lidí, v legislativních volbách by její strana Národní shromáždění mohla získat tak patnáct poslanců. Z 577. Jedním z Macronových slibů před první pětiletkou byla právě změna tohoto volebního systému. Zatím se tak nestalo. Přestože ani jeho strana, mladá a tudíž ne všude zdárně etablovaná, z tohoto systému nijak zvlášť netěží.
Oblasti, ve kterých znovuzvolený prezident vyhrál s naprostým přehledem, jsou oblasti, kde se lidem daří dobře. Je na něm, aby prosadil takové reformy, které napomohou tomu, aby se lépe dařilo větší části Francouzů. To, jak velký manévrovací prostor k tomu bude mít, bude záviset na vládě, kterou jmenuje podle toho, zda bude chtít jít na ruku spíše sobě, nebo té části společnosti, jejíž hlasy propadly, a hlavně na volbách do poslanecké sněmovny. Bohužel prokletím dnešní doby ve většině demokracií je taková polarizace společnosti, že zvolený kandidát není pro významnou část občanů kandidátem horším, ale naprosto nepřijatelným.
