Úterkem skončil ve Francii školní rok. V ten den byly vyhlášeny výsledky centrálně řízených maturit, mladší ročníky se domů dostavily s vysvědčením, jehož podobu zatím znám jen ve verzi pro mateřské školy a to je pro našince něco! Několika(desítek)stránkový šanon úspěchů (classeur de réussites), ve kterém paní učitelka obsáhne vše, co si prý dítě zvládlo v daném pololetí osvojit. Od počtů přes grafomotorická cvičení, skládání puzzlí, pravidla společenského chování až po pohybové činnosti. Role rodičů odsunutých na okraj, za něž přebírá zodpovědnost stát je tím nakrásně podtrhnuta. To vše je korunováno obecným slovním hodnocením.
Mnohé děti zapláčou, protože ve většině případů se se svou paní učitelkou příští rok neshledají. Francouzský bodový systém umístěnek, který z absolventů pedagogických fakult dělá pěšáky úředníků školských inspekcí, jež přinejmenším prvních deset let své kariéry nemají do místa svého působiště co mluvit (co hůř, i v případě starších pedagogů dojde při změně na vlastní žádost, např. z důvodu stěhování do jiného města, k vynulování všech bodů a ti tím pádem začínají zase od píky, tj. na nějaké nezáviděníhodné škole), nepředstavitelnou fluktuaci pedagogů obzvlášť na nižších stupních spolehlivě jistí.
Regály v obchodech zaplnily houfně skupované prázdninové pracovní sešity (cahier de vacances), letos s velkým úspěchem i ve verzích pro dospělé (!) a mnozí se dál nechají unášet na prázdninové vlně, na kterou je vynesla závěrečná školní besídka.
Ty tady představují skutečné vyvrcholení školního roku. Říká se jim nefrancouzsky a přesto po celé Francii kermesse, a pokud odhlédneme od covidového limba, jedná se na české poměry o něco vskutku velkolepého. Zábavu v podobě pěvecko-tanečních vystoupení jednotlivých tříd, stánky s občerstvením, hry pro děti, podle velikosti škol i kapela či další nákladnější atrakce. Režijní taktovku tohoto dne nedrží v ruce jen pedagogický sbor, ale především rozličné rodičovské spolky. Francouzi sdružování milují, takže na velkých školách vedle sebe koexistuje (a vzájemně si konkuruje) i několik sdružení. Hlavní náplní jejich činnosti je přicházet s takovými aktivitami, na kterých mohou něco vydělat. A tak místo obyčejného příspěvku z mých školních let jsme u nás skupovali čokolády a sušenky (většina značek nabízí pro rodičovské asociace speciální partnerské smlouvy), či přímo ve škole lisované džusy. Výtěžek peněz jde na podporu mimoškolních aktivit. Pro představu při poslední škole v přírodě činil příspěvek Sdružení rodičů na žáka polovinu celkové částky.
Dalším klíčovým orgánem je školská rada. Ta zasedá několikrát ročně, složena z ředitele a zástupců učitelů, volených zástupců rodičů a zřizovatele, tedy nejčastěji starosty obce. V našem miniaturním provedení ve škole o 50 žácích a třech trojtřídkách by tato zasedání byla vděčným námětem na film ne nepodobný Hoří má panenko. Na větších školách ale dokáží zástupci rodičů vyvolat velmi napjaté debaty pokrývající různorodá témata, od kvality jídla ve školní jídelně až po dobu školní výuky. V naší vesnici by se asi těžko hledal kverulant, který by šel proti starostovi a ředitelce. Za školu jsou všichni rádi.
Přestože Francie ve svém donquiotském boji za rovnost sází mimo jiné na dostupnost vzdělání a i v obcích o pár set obyvatelích jsme tak zhýčkáni v sousedním Německu nepředstavitelným luxusem – školkou, školou a družinou zajišťující hlídání i jen pro pár dětí až do večerních hodin, o zajištění většinou bezplatných (v závislosti na regionu) školních autobusů pro svozy do spádových škol v případě absence školy, respektive na vyšší stupně a gymnázia, ani nemluvě, přestává to být samozřejmostí. Současný prezident jako jeden ze slibů daných protestnímu hnutí Žlutých vest sice slíbil, že za jeho mandátu k žádnému uzavření škol nedojde, ale tento slib byl vzápětí doplněn o velmi fikanou obezličku. Nedojde bez souhlasu starosty. Vzhledem k finanční náročnosti držet školy obzvlášť na malých vesnicích při životě jsou to však mnohem častěji právě radnice, než centrální vláda, které o uzavření rozhodnou. A rozdíly mezi regiony jsou ohromné. Na severo-západě Francie v départementu Somme (krajské město Amiens) vsadili vše na obří školní struktury vystavěné uprostřed ničeho. Většina malých škol (myšleno i školek pro děti od tří let) byla zavřena a děti jsou sváženy až ze vzdálenosti 30 km. U nás zatím vítězí rodiče, zdravý rozum radních, kteří se zakotvením rodičů prostřednictvím dětí navštěvujících místní školu snaží v pohraničí zabránit tomu, aby se z jejich vesnic staly pouhé noclehárny bez komunitního života, či jen nostalgie nad francouzskými rurálními školami. Ty v malých laciných budovách nejčastěji přilípnutých k radnici totiž k francouzskému venkovu neodmyslitelně patří.
