Není to tak dávno, co jsem se v posledním článku se školskou tématikou ušklíbala nad výstrahami a varováními, která na potkání vypouštěli z úst ti Francouzi, co zjistili, že se dcera chystá do první třídy. Ani varovná kontrolka se mi v hlavě nerozblikala. Myslela jsem si, že po šestihodinovém denním drilu v mateřské škole mě nemůže zaskočit naprosto nic. Jak jsem tak naivně mohla Francii podcenit.
Když starší nastoupila do mateřské školy, což s tou českou mateřinkou nemá zhola nic společného, nebyla jsem schopna okamžitě naplno pobrat tu razantní změnu doprovázenou kulturním šokem. Doma mě potřebovalo novorozeně a ona statečně zatla zuby a vrhla se do proudu. Jako všichni tady. Žádné odklady, žádné adaptace. Až po pár měsících, když nastal čas na hovory s českými kamarádkami, případně klid na to vnímat, co dcera vlastně celý den dělá, se mi tělo začalo obrazně osypávat mou do té doby asi nejsilnější francouzskou kopřivkou. A ten nabobtnávající šok jsem přetavila v tento blog. K otřepání se z nástupu do první třídy mi tak zbývá pouhý článek.
Francouzský školní systém bych bez přehánění nazvala evropskou Koreou. Bez výsledků, ovšem. V posledním mezinárodním šetření PISA patřila Francie k průměru, v podstatě se umístila na obdobných pozicích jako Česko, což ovšem vzhledem k množství času, který Francouzi tráví ve škole, představuje tristní výsledek pro Hexagon. Objem nakládané práce, přísnost systému a vyžadovaná disciplína jsou na hony vzdálené trendům, které hýbou mou domovinou.
První zářijové týdny jsou věnovány celoplošným testům. U čerstvých prvňáčků se jednalo o padesátistránkové fascikly rozdělené na tři úrovňové testy ve francouzštině a matematice. Testovalo se mimo jiné dopočítávání, umisťování bodů na číselnou osu, prostorová představivost, zapamatování a pochopení vypravovaného děje. Jsou výsledky uspokojivé ? Jede se dál do dalšího testování. Nejsou? Máme tady v půlce září problém. Mám pocit, jako by celý francouzský školní systém byl o tom, hlavně nemít problém a napasovat se do tabulek. Jak toho docílit? Usilovnou prací. Alespoň dvacet čtyři hodin týdně ve škole na prvním stupni a dále doma. Úkoly jsou komplexní a dlouhé. Po žácích se chce najednou číst, hláskovat a psát psacím písmem a vzhledem k tomu, že se všechna slova vyslovují úplně jinak, než se píší, jedná se o tři na sobě zcela nezávislé jevy. Do toho se prolínají různé metody učení čtení. Ta pracující se slabikami, která ovšem ve francouzštině moc nefunguje, protože po pochopení čtení slabik českým způsobem na vás čeká dvacet tzv. zvuků, neboli spojení písmen, která se vyslovují úplně jinak (eau=o). Rodilí Francouzi se tak svůj jazyk neučí o moc jinak než cizinci. Či fotografická, kdy se jednotlivá slova učí zpaměti. Všichni běžní Francouzi číst umí, to je asi má jediná momentální útěcha. Ale když vidím svou šestiročku, jak mi hrdě recituje složitou větu, kterou si po desátém přečtení zapamatovala, avšak místo na písmena se dívá do stropu, je mi z celého systému zle. A jí už je po měsíci zle, jen když slyší slovo diktát. A ty píšou od prvního týdne.
Systém nám žel trochu podkopává nohy, když sice nakládá a nakládá a zároveň svým lehoulince progresivním přístupem odboural známky na prvním stupni. Vysvětlit dítěti, že když je půlka diktátu červená, tak to opravdu není très bien a domácí učení není jen pro legraci, které bez ohledu na strávený čas a množství pochopeného učiva vždy vede k výsledku velmi dobře, je nadlidský výkon.
Nástupem do první třídy se zkrátka očekává, že malý človíček začne pracovat, ne-li dřít, a vše co se mu podaří mít ve volném čase místo školy navíc, je vlastně zázrak či výsledek dokonalé rodinné organizace. Spousta dětí do žádných kroužků nechodí, protože v nich panuje disciplína podobná té školní, ne-li přísnější, a za rozptýlení se tudíž nedají moc považovat. Jakoby Francouzi vychovávali budoucí talenty tím, že ty méně talentované odradí hned od začátku. Hodin bude přibývat, úkolů taky a v určité fázi začnou trávit studenti ve škole pomalu více času než jejich rodiče v práci. A utéct není kam. Alternativám se alespoň mimo velká města moc nedaří a soukromý systém monopolizovaný katolickými školami je zárukou dřiny ještě větší. K povinným hodinám uložených zákonem se nabaluje mnoho dalších v podobě předmětů navíc. Náročnou výuku doprovází přísné hodnocení a neustále probíhající selekce. Cílem této drezúry však není vychovat chytrou, po vzdělání bažící, mládež, ale zase jen ty jednotlivce, co se v ministerských tabulkách ocitnou na úplném vršku. A za to rodiče platí.
Systém tak vyvrhuje mladé zpologenerované jedince, kteří, jakmile se sami stanou rodiči, nemají potřebu cokoliv měnit. Zatímco v Česku mám někdy pocit, že je vlastně zázrak, že má generace odchovaná porevolučním systémem, žije a funguje, Francouzi zažívají až nepochopitelné uspokojení nad tím, že přesně to, čím si prošli před třiceti lety oni, jejich děti prožívají v téměř nezměněné podobě. A to i přesto, že to často nemělo daleko do noční můry. Kdyby totiž něco měnit chtěli, vzhledem k síle odborů a rodičovských spolků by se jim to snadno podařilo.
Francouzské dítě je zkrátka proutkem, který éducation nationale cíleně a tvrdě ohýbá. Již od mateřské školy jsou děti trestány posíláním do kouta. Má mladší si za měsíc školkové docházky vybudovala spolehlivý auto-trestanecký reflex, kdy při zvýšení hlasu ihned sama zaleze do kouta jak zbitý pes. Rodiče se obtěžují jen v krajním případě, učitelé si to snaží vyřešit sami a posílání na samotku do šatny, zatímco se třída baví o přestávce venku, je velmi oblíbený způsob. Proutek zůstane ohnutý. A dají se s ním dělat věci u českých vrstevníků nemyslitelné. Dcera jela po měsíci školy na výlet do krajského města Méty. Na programu byla komentovaná prohlídka katedrály, botanické zahrady a oběd v restauraci. A co dělají vaši prvnáčci?
