Do Putinových excesů francouzskou mediální scénou otřásalo několik na sobě nezávislých případů brutálních vražd. Sledování zpráv mi tak rázem připomnělo jednu z prvních kulturních zvláštností, na kterou jsem zde na počátku narazila. Obrázky soudního kreslíře neboli dessinateur d’audience. Ve Francii je totiž jakýkoliv zvukový či obrazový záznam ze soudního líčení zakázán a aby občané nebyli při vysoce medializovaných případech odkázáni jen na svou fantazii, jsou soudního procesu účastni soudní kreslíři, jejímiž obrázky (tzv. dessins, croquis nebo esquisses d’audience) pak televizní i novinářské zpravodajství doprovází příslušné reportáže.
Tradice obrazových záznamů soudních procesů sahá ve Francii až do 16. století. Zprvu rytiny měly za cíl především odstrašit občany od páchání trestných činů. Působily tedy velmi děsivě a znázornění soudního přelíčení nemělo daleko k mučení. Později se ze zastrašovacího prostředku stal spíše nástroj fabulace a kreslíři neměli daleko ke kramářským zpěvákům. Z rozsudku, který zabral pár minut, dokázali vytvořit mnohaobrazový příběh, jindy se zase procesu věnovali jen okrajově a svou fantazii naopak popustili nad tím, co samotnému činu předcházelo. Rozmach tisku v 19. století však jejich roli jasněji vymezil a mnohá jména jsou dodnes současnými kreslíři vnímána jako zcela určující pro další rozvoj soudních kreseb.
Nástup fotografů kreslíře ze soudních síní nevytlačil, spíše doplnil. První fotografové byli extrémně hluční a nediskrétní, přesný opak kvalit, které byly soudním kreslířům připisovány. Byli však (v závislosti na soudci) tolerováni až do procesu s Gastonem Dominici v roce 1954. Případ obviněného z několika vražd včetně vlastní dcery přilákal do soudní síně takové davy novinářů, že soudce musel bdít nad jejich prostřídáváním, aby ve všeobecné vřavě bylo vůbec něco slyšet. Právě tento proces byl spouštěčem iniciativy, která vyvrcholila v přijetí zákona, který dodnes zakazuje pořizování jakéhokoliv zvukového a obrazového záznamu ze soudního přelíčení (a tudíž přítomnost fotografů). Později byl tento zákaz doplněn o výjimky vztahující se na společensky významné procesy, jejichž záznamy se však zpřístupní až po několika desítkách let.
A tak se soudní kreslíři opět stali výlučnými zachycovači dění v soudní síni. Asi nikdo z nich se neživí pouze tímto způsobem, na to je vysoce mediálních případů příliš málo, francouzské zpravodajství si svou politikou šíření optimismu v národě v černých kronikách příliš nelibuje. Většina z nich jsou kmenoví kreslíři velkých deníků či zpravodajských agentur, případně učitelé výtvarného umění s novinářskou akreditací. Jednotlivé obrázky jsou tak velmi rozmanité. Pohybují se na široké škále od krásných detailních realistických záběrů až po karikatury. Ty se ostatně ve Francii těší veliké oblibě, tvoří nedílnou součást všech tištěných novin a velmi oblíbeným zpestřením zpravodajských diskuzních pořadů v televizi je právě přizvání kreslíře, který během debaty náruživě kreslí a karikuje probíraná témata.
Profesionálů na výběr je zkrátka dost. Ostatně v Justičním paláci jich během právě probíhajícího soudního procesu se strůjci pařížských listopadových atentátů v roce 2014 kreslí šest.
