Je to pár týdnů, co mě navštívil můj kamarád a bývalý spolustážista. Během lucemburského pobytu patřil do tábora lucemburských odpůrců a jen co stáž skončila, vrátil se nedočkavě zpět. Po jedenácti letech sem poprvé zavítal, město si prošel, zkonstatoval, že místo, kde pracoval, ani místo, kde bydlel, již nestojí, ale kromě údivu nad megalomanskou výstavbou se mnou sdílel veskrze příjemné dojmy z města, ve které se Lucemburk za jedenáct let proměnil. Nejspíš čekal, že po těchto přívětivých slovech začnu příst jako kočka. Ale copak víkendové okouzlení může přebýt mnohaleté rozčarování?
Dokonalé není nikde nic, ovšem ty lucemburské nedostatky jsou ukázkou vrcholné absurdity, a proto je někdy tolik těžké je přijmout. Naprostou hrůzou je infrastruktura veřejné dopravy. Lucembursko se nemůže vymlouvat na nedostatek peněz. Těch je tu dost, ostatně již několik let si celou zemi může každý projet křížem krážem zadarmo všem dopravními prostředky. Ovšem vzhledem k celkové nepromyšlenosti a značné nespolehlivosti má její uživatel spíše pocit, že se jedná pouze o nějakou výkladní skříň, ve které se investované miliardy vystavují na odiv, avšak samotný účel veřejné dopravy, sloužit veřejnosti, vlastně nikoho moc nezajímá. A výsledná nabídka připomíná bohatou dámičku, co na sebe hala bala zcela bez vkusu navleče hromady luxusního oblečení. Hotový galymatyáš. A tak vás na jedné zastávce čeká efektní jízdní řád připomínající čtečku, na jiné obří informační tabule. Ta zobrazuje někde pouze městské autobusy, jinde i příměstské, někdy skutečné doby příjezdu, někdy očekávané, můžete se svézt monstrózní lanovkou ze čtvrti Kirchberg položené na kopci do údolí, kde stojí vlaky jedoucí buďto na sever země a dále do Belgie, případně na lucemburské hlavní nádraží, kde jste za pár minut, případně si jet malým elektrobusem po nákupech (City Shopping Bus). Přestože jsem zde nikdy nebyla na veřejné dopravě tak závislá jako v Praze, zažila jsem zde mnohonásobně více problémů, vynechaných spojů, porouchaných autobusů. A to navzdory neustále obnovovanému vozovému parku převážně značky Mercedes. Cestující se zkrátka nemůžu ubránit dojmu, že mu systém neustále dává najevo, aby jej nepoužíval. Stejně nemožně je ostatně nakonfigurován i systém vyhledávání spojů, místní idos. První nabízenou variantou je vždy jízda autem a když trváte na veřejné dopravě, jsou vám nabídnuty pouze spoje s tak krátkými dobami na přestup, že je zhola nemožné je chytit i mimo špičku.
Když jsem do Lucemburska přijela, jednalo se, pokud šlo o bezpečnost, o ráj na zemi. Nikdo neupozorňoval na kapsáře, k hlavním kriminálním zprávám patřily různé slídilské skandály a těch pár slušně vypadajících bezdomovců jakoby patřilo k městskému stacionáři. Nic dobrého netrvá věčně. Do Lucemburku se začaly stahovat organizované žebrácké mafie z východu Evropy, kolikrát jsem mezi pobudy zaslechla i češtinu. Počet domovních vloupání se zvýšil tak, že spíše narazíte na někoho, kdo byl vyloupen, než naopak. Jistě k tomu přispívá i místní posedlost stahováním venkovních rolet jako někde na jihu. Jsme doma, vytáhneme, nejsme, stáhneme. Jako bychom říkali „pojďte dál, pane lupiči.“
Samozřejmě, je tu draho. Nebudu zde fňukat, sama považuji za více alarmující situaci ve Francii. V Lucembursku vysoké ceny doprovází vysoké platy, štědrý a na rozdíl od Francie více méně rovnostářský sociální systém, pravidelná indexace mezd. Ovšem vzhledem k bezprostřední blízkosti třech dalších zemí jsou cenové rozdíly občas šokující. Jakoby se platila neviditelná lucemburská daň. Deset, dvacet, padesát procent. Co stojí ve francouzských Métách 300, dáme za 450. Na letošním Schueberfoueru, vyhlášené lucemburské pouti, byl u některých stánků litr vody za 11.50eur. A tak mnozí objíždí tzv. Velký Region (německé Sársko a Porýní-Falc, belgické Valonsko, francouzské Lotrinsko a Lucembursko) ve snaze vyzrát na systém a najít služby či komodity za nejnižší ceny. Ovšem za, léta letoucí zcela nevídané, situace, kdy benzín ve Francii díky vládní pomoci stojí poprvé méně než v Lucembursku, půjde brzy o zcela kontraproduktivní záležitost.
Lucemburk aspiruje na to stát se přívětivým Londýnem rodinné velikosti. Mladí kravaťáci proudí přes poledne dvěma hlavními ulicemi, aby se najedli v trendových podnicích a k této iluzi zdárně přispívají. Žel, když už kancelář opustíte v hodinách, alespoň trochu odpovídajících Londýnu, místo do víru velkoměsta se ponoříte do města duchů. Většina obchodů i kaváren v centru města zavírá v šest hodin, navíc tím přisprostlým způsobem – s napůl staženou žerdí již čtvrt hodiny předem. Najít tepající hospůdku je asi jako hledat ten samý podnik za prohibice. Najdete, ale zapotíte se. Najít obchod, který by zavíral dřív, než vy skončíte v práci, je s výjimkou velkých nákupních center nemožné. Z pořízení dětských botů se tak stává půlsobotní událost. Bohužel stejně tak pro polovinu města. Za těch jedenáct let však došlo k otevření potravin o nedělních dopoledních a obchodní dům Galeries Lafayette se rozhodl být tou první vlaštovkou a otevřít své brány o nedělních odpoledních. Třeba ho budou následovat další. A z nedělního Lucemburku tak přestane být strašák, který mladé expaty žene do náruče větších měst.
