Smím prosit?

Má hlava. Přemílá a přemílá vše, co se stalo klidně před mnha léty. Tak moc bych si přála mít Brumbálovu myslánku a vzpomínky připomínající otravnou mouchu jen vytáhnout a pohřbít navždy. Tu však nemám a tak i po desítkách let mě občas přepadne rozmrzení z nepovedeného referátu v hodině francouzštiny při mém výměnném pobytu v Paříži. Učitelka byla předpojatá a v podstatě udržovala individuální lekci se studenty z New Yorku a Londýna. Ostatní jí nestáli za pozornost. A místo abych ji u ní probudila zajímavým exposé, v podstatě jsem ji jen utvrdila v jejím omezeném názoru. Libovolné téma. To, co zní tak velkoryse, je často past. Hlava přehřátá esejemi na politická témata nebyla schopna vyprodukovat cokoliv originálního. A tak jsem vycucala z prstu to nejmenší zlo.  Abych odešla ze třídy a přesně v tom momentu si pomyslela, proč jsem vlastně nemluvila o tanečních. Že by to bylo něco, co by většině určitě přišlo zajímavé a neotřelé.

To, jak zajímavé a neotřelé by to bylo, jsem si naplno uvědomila před pár dny, kdy jsem v práci vedla pohovor s jednou Rakušankou. Ta zcela přirozeně začala líčit svou zkušenost s organizací plesu své domovské vídeňské univerzity. Úplně jsem viděla, že slovo „ball“ několik mých kolegů naprosto zmátlo. Jakpak by ne. Nehostinná a ponurá novoroční doba zde rozhodně není prosvětlena třpytivými róbami a skvěle hrajícími orchestry. Tanec, kratochvíle šlechty, který se mezi prostým lidem prosadil formou plesů všemožných spolků a organizací a jehož výsostné postavení v české kultuře ještě umocňuje noblesní zpracování televizního pořadu StarDance, je tady vnímán úplně jinak. A to je jasné při prvním pohledu na českou a francouzskou verzi tohoto pořadu. V české verzi, navzdory zdařilým snahám o dobrou šou, zůstává jádrem pořadu tanec jako takový. Vsadím se, že i každý kulturně podprůměrně vzdělaný Čech vám z fleku vyjmenuje několik typů tanců a díky trefným komentářům porotců věrným divákům v hlavě utkví základní kroky či pravidla.

Francouzská verze Když hvězdy tančí / Danse avec les stars / je ztělesněním nevkusu a kýče. Byť s patnáctou sezónou v letošním roce má proti české verzi náskok pouze jednoho roku, účinkující pochází z toho nejspodnějšího spektra kulturní zábavy. Stejně tak i porota působí jako odvedená rovnou z nějaké Love Parade. Ve stejném duchu kostýmy a výprava mají za úkol jediné – šokovat a udusit to málo, co by se z jednotlivých tanců dalo identifikovat.

Tanec zkrátka ve Francii není vnímán jako něco, čeho si můžou užívat jen ti, kterým se dostalo lepšího vzdělání. Tanec je radost lidová, co má být dopřána všem. Všem postarším lépe řečeno. Ti tancuchtiví se mohou vydovádět na četných tanečních čajích či rádoby bálech, nazývaných repas (jídlo) či café dansant. Oblečení je prosté, hopsání po parketu postrádá jakékoliv formalizované kroky, průměrný věk je těžce nad sedmdesát a dobrou polovinu, ne-li víc, párů tvoří ženy. Od válečných dob se zde dochoval zvyk tancovat s ženou, když je mužských nedostatek. Nikdo ostatní zimní víkendové večery tanečními akcemi zaplněné nemá, maturitní plesy zde neexistují.

Člověk zcela nevědomky přejímá novou kulturu, která ho obklopuje a postupně staví zeď proti tomu, co znal a měl rád dříve. A  jen občasné impulzy to bariérou projdou jako paprsky rentgenu a připomenou něco, co měl v tom minulém životě vlastně hrozně rád. Třeba plakáty na tradiční Vídeňský ples konaný v Lucemburku. Jak vystřižený z habsubrského dvora včetně nástupu debutantek, dívek uváděných do společnosti. Či jen o něco málo prostší Česko-lucemburský ples, který zde po léta letoucí pořádala paní Vlaďka Perl. V Lucembursku vedle svého civilního zaměstnání založila taneční školu zcela v českém duchu, kdy na etiketu je kladen stejný důraz jako na pořadí kroků. Z hlavního města se rozjela na venkov a nakazila své žáky nadšením ze závěrečné polonézy, která tento ples zahajovala. Podařilo se jí něco neskutečného. Desítky a desítky lucemburských s prominutím vidláků naučit základům pravidel slušného chování a tanečním krokům, že jim všichni místní finanční kravaťáci, mohou jen závidět. Nezávidí. Nepřijde jim ani na mysl, že by někdo mohl snít o tom, strávit jeden večer tak trochu jako v pohádce. Ostatně tato rakouská a česká vlaštovka žádné další následovníky nemají, česká ani pokračovatele. A já, kdyby nebylo občas přilétnutých poznámek z Česka, kdo kde byl na jakém plesu, už bych si taky ani nevzpomněla. Že mi ještě ve dvaceti přišlo úplně normální koupit si na tu dobu strašně drahé plesové šaty, protože jsem o jejich vynošení vůbec nepochybovala.