top of page

Vivat Schengen !

Na uplynulou sobotu připadlo výročí, které mě přimělo změnit pořadí zamýšlených článků a napsat článek zcela jiný, než jsem původně zamýšlela. Uplynulo totiž 35 let od podepsání Schengenské smlouvy, která zrušila celní a pasové kontroly na hranicích vnitřních států Evropské unie. Pro většinu našinců to znamená nulové zdržení na hranicích při cestě k moři do Chorvatska či na lyže do Itálie a Rakouska. Pro mě (stejně jako tisíce dalších lidí žijících na mnohých hraničních dvoj, troj či dokonce čtyřmezích), co žiji bez přehánění čtyři kilometry od Lucemburska i od Německa, je dopad Schengenské smlouvy mnohem výraznější, umocněný navíc používáním společné evropské měny ve všech třech státech.


„Hranice“ mezi nimi zvládnu za pouhý den přejet i několikrát. Ve Francii do knihovny, v Německu na bazén, do Lucemburska k doktorovi, na nákupy střídavě všude. A tak to dělá většina místních. Lidé se prolínají na mostech překlenujících řeku Moselu či na asfaltových cestách křižujících pole a vinice mezi těmito třemi zeměmi. Bez kontrol, bez zdůrazňování, že se jede do jiné země. Jediné, co každého prozradí, jsou poznávací značky na autech, jazyk a a taky výška hlasu. Hlasité výkřiky neuvěření nad německými nízkými cenami prozradí Francouze vždy. Protože tak to tady je. Německo láká svým slušným standardem za naprosto nepřekonatelné ceny. V hraniční obci Perl naproti onomu symbolickému lucemburskému Schengenu, která má něco přes 7000 obyvatel, najdete dva supermarkety, čtyři potravinové diskonty a hlavně tři obří drogerie, včetně největší pobočky DM drogerie v Evropě. Ve Francii ani Lucembursku totiž drogerie jako takové neexistují, drogistické zboží se prodává jen v supermarketech a jeho ceny jsou minimálně dvojnásobné. Takže kromě francouzských rodin, které se sem vydávají i zdaleka a podle nákupních seznamů se zdá, že nakupují pro desítky sousedů, tu ve velkém nakupují i všechny menší podniky z okolí, především jesle a soukromá zdravotnická zařízení. Francie naopak láká mlsné jazýčky na něco lepšího. Celoročně do restaurací, před Vánoci i do obchodů. Přestože všechny německé řetězce začaly zavádět různé gourmet a delikates edice, nedá se nic dělat. Sliny se vám při procházení obchodů v Perlu rozhodně sbíhat nebudou. A Lucembursko? To z toho vyjde jako taková předražená jistota. Najdete tam vše. Pochutiny, dobré restaurace, doktory, u kterých nemusíte čekat půl roku na objednání. Ale zaplatíte za to.


Samozřejmě tato provázanost není dokonalá a má své stinné stránky jako kdekoliv jinde v Evropě. Už jen jazykově se jí nedaří. Francouzi jsou v tomhle, a dovolím si být tady opravdu tvrdá, skutečně nemožní, a nějaká bezprostřední blízkost významného souseda je rozhodně nemotivuje ke zlepšení svých jazykových schopností. V příhraničních francouzských vesnicích se německy domluvíte jen zřídka a se snahou se setkáte minimální. V Německu oproti tomu každá pokladní pár slov zvládne (jak taky čelit té naprosto nevinně se tvářící francouzské asertivitě, kdy na vás líbezně spustí svou řečí, i když jsou v cizině, a vůbec nepředpokládají, že jim nebudete rozumět) a ve velkých obchodech zaměstnávají vždy pár Francouzů pro francouzskou mluvící klientelu. Překvapivě nejlépe jsou jazykově vybaveni lidé s minimálním vzděláním, kteří většinou mluvili doma místním dialektem, nejvíce blízkým lucemburštině. Lucembursko je samozřejmě jiná kapitola, ráj polyglotů se třemi úředními jazyky, angličtinou a portugalštinou rozšířenými tak, že by se daly počítat k úředním jazykům neoficiálním.


Horší jsou dopady přetahování pracovní síly. Lucemburská minimální mzda je téměř dvojnásobně vyšší než ta francouzská (EUR 2,142 versus EUR 1,201). Dopady tohoto absurdního rozdílu, kdy učitelka či zdravotní sestra ve Francii pobírají méně než lidé na nekvalifikovaných pozicích v Lucembursku, jsou mnohé. Nedostatek pracovních sil v pohraničí, proměna kdysi živých obcí na pouhé přespávací štace a hlavně umělý nárůst cen za hranicemi, kam se kvůli extrémně vysokým cenám nemovitostí v Lucembursku stěhuje čím dál tím více lidí (tzv. frontaliers nebo Pendler). Ti však svými vysokými platy zvyšují ceny služeb či pozemků a nemovitostí, na které pak lidé pracující ve Francii či Německu dosahují jen těžko.


Patřím k těm, kteří ze současného systému zatím spíše těží. Ale nejen proto si myslím, že tak, jak to je teď, tak by to taky mělo být. Ještě před pár dny jsem viděla, jak něco, co je neoddělitelnou součástí vašeho každodenního života a nad čím v podstatě nepřemýšlíte, může ze dne na den skončit a že ty takříkajíc neviditelné a zbourané hranice není vůbec těžké téměř okamžitě obnovit. Nemožnost vyjet do Lucemburska či Německa místní atmosféru drasticky ochuzuje. Však taky znovuotevření hranic slavili Francouzi i Němci na mnoha místech hranice mezi Sárskem a Lotrinskem za přítomnosti politických představitelů, čerstvých baget, sýrů a červeného vína velmi radostně a s určitou hořkostí adresovanou centrálním vládám, které netuší, do jaké míry jsou tyto pohraniční regiony vlastně provázané a jak málo stačí, aby mezi oběma národy opět propukla silná nevraživost. A tak doufám, že nadále už to bude zase jen zapípání telefonu, které vás upozorní na to, že jste se ocitli v jiné zemi.



39 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page