Po roce je opět tady. Sluncem zalité ulice probarví červeno-bílo-modré vlajky třepotající se v letním větříku a nálada ve společnosti je taková téměř vánočně povznešená. Od svého prvního studijního pobytu ve Francii, v Montpelier v roce 2005, kdy jsme od rána sledovali vojenskou přehlídku v televizi, na oběd měli luxusní kus masa a večer s dětskou nedočkavostí utíkali na ohňostroj, o jehož úrovni se diskutovalo ještě několik dnů poté, si v sobě nesu pocit, že čtrnáctý červenec je dnem výjimečným, státním svátkem (fête nationale). Ten francouzština narozdíl od češtiny jasně rozlišuje a má jen jediný. Onen 14. červenec, výročí dobytí věznice Bastily v roce 1789, které zahájilo Velkou francouzskou revoluci. Ostatní dny jsou tzv. dny pracovního klidu (jours fériés).
Navzdory často neutěšeným finančním poměrům mnohých obcí je pořád drtivá většina těch, které pořádají velkorysé ohňostroje a často bezplatné bály, na kterých se následně sejdou lidé ke skleničce a tanci. Pocit sounáležitosti k místní komunitě je v tento den, či jeho předvečer, i u mě velice silný, raduji se s davem a se všemi si rozjařile připíjím na fête nationale. Dobře však vím, že toto opojení velmi brzo vyprchá. Francouzi, kterým je jinak můj původ celkem fuk, a veškeré otázky namířené na život v České republice působí buď čistě konverzačně či naopak tak hloupě, že je lépe do diskuze nezabředávat, jsou v tento den obzvlášť rozdavační a přetékají zájmem. „U vás je kdy státní svátek? Taky ho takto slavíte?“ A mně mizí úsměv z tváře, začínám blekotat a sáhodlouze vysvětlovat, že na rozdíl od Francouzů nemáme jen jediný státní svátek, že jich máme několik, že nerozlišujeme mezi 1. květnem, Velikonočním Pondělím či svatým Václavem, vše to jsou prostě státní svátky, že asi nejvíc státní je ten 28. říjen oslavující vznik země, která už neexistuje, ale ono se vlastně nic moc neděje, nějaká přehlídka, kladení věnců, které nikoho nezajímají, vyznamenání, z nichž polovina je tak kontroverzní, že udusí poslední stopy nějaké národní pýchy. Radost z volného dne je tak jediné pojítko, které lze ve společnosti vycítit. Vidím, že jak nadšeně se na mě Francouzi vrhli, tak začínají uvadat. Jakoby je země, která je pro ně již tak velkou neznámou, jen utvrdila v tom, že jim nemůže stát za pozornost, když ani není schopna pořádně oslavit svůj státní svátek.
A já si v tu chvíli přeji, abychom Francouzům uzmuli alespoň ždibínek jejich patriotismu. Líbí se mi, jak se baví, jak se další den sesednou před televizí a sledují očekávaný, jelikož velmi přímý, rozhovor prezidenta s reportéry dvou hlavních televizních stanic*, jak se již sedm let pořádá večer u Eiffelovy věže Concert de Paris, největší koncert vážné hudby na světě, přenášený desítkami televizních stanic a završený velkolepým ohňostrojem. Líbí se mi, že se zastaví, že mají noc, či vlastně dvě, kdy se baví a radují ze své země, ve které se mají dobře. Mému spolusedícímu mé rozpaky dojdou, zarazí mé plácání o českých svátcích a s kelímkem šampaňského mi lítostivě řekne, že tady, na hranicích, už to taky není žádná sláva, protože lidé, co pracují v Lucemburku, většinou nechodí, neb nemají volno. Takže se jedná spíše o sešlost rady starších. Pokývu a navzdory zítřejšímu vstávání a pracovním povinnostem právě v Lucemburku si s někým dalším zase štrnknu na ten fête nationale. Prostě jsem ráda, že někde můžu bez ostychu jednou za rok projevit trochu patriotismu, byť k zemi pouze „vyvdané“.
*Tuto tradici zahájil v roce 1978 prezident Valéry Giscard d’Estaing. Distancoval se od ní pouze Nicolas Sarkozy a současný prezident Emmanuel Macron, který však učinil výjimku v letošním bouřlivém roce.
