Když se během loňských prázdnin mí rodiče vydali po mnoha a mnoha letech na pobytový zájezd s lucemburskou cestovní kanceláří, čekala jsem příval více či méně šílených historek, kterým cestovatelé po vlastní ose libující si v nepřelidněných oblastech dávno odvykli. Tatínek se však omezil na lakonické „ti Francouzi jsou jak malá děcka.“ Jak by také nebyli, když už po generace mají v genech zakódováno, že ideální dovolená je ta, na které se o nic nemusíme starat a vše probíhá podobně jako doma, jen v idyličtějším prostředí. Jako doma, ale jinde.
Přestože již před druhou světovou válkou začali Francouzi překvapivě mimo Francii zakládat průkopnické prázdninové osady, např. villages magiques (kouzelné vesnice), s tou založenou na Sicílii je třeba neodmyslitelně spojen Jean Cocteau, až zavedením třetího týdne placené dovolené v padesátých letech vládou Guy Molleta ovládl dovolenkaření duch sociální spravedlnosti. Prázdniny všem. A tak se začaly prázdninové vesnice budovat ve velkém. Dva doposud nejvýznamnější hráči na trhu, Club Med a VVF (Villages Vacances France), vznikli právě v padesátých letech. Se solidárním turismem se pojila především VVF, nezisková organizace, za níž stály mimo jiné různé profesní spolky. Za relativně rozumnou a pracující třídě dostupnou cenu se dal pořídit pobyt ve vesnici, kde jste nebyli ponecháni napospas žádným cestovatelským nástrahám. Fungovaly tam pekařství, potraviny, prádelny, sportoviště, restaurace, pošta či dětský klub na hlídání dětí. Nabídka služeb se postupně začala rozrůstat o lepší ubytování, lepší bazény, lepší hřiště a hlavně animační program. Ten jakoby byl tím hlavním, co Francouzi od dovolené očekávají. I proto jezdí nejčastěji na týdenní zájezdy, protože „ten program se pak stejně opakuje“. A tak se nepřestávám divit, když občas sleduji nabitý harmonogram některých rodin, které rozvádí děti na jednu dílničku po druhé a hlavně stihnout oběd, protože restaurace mají i tady otevřeno pouze od dvanácti do dvou. Já od dovolené očekávám hlavně mít co nejméně zorganizovaný čas, který mám v pracovním shonu nalajnovaný téměř na minuty. Francouzi by mi dali. Na animaci se nesahá, většina filmů, které se v takové turistické rezervaci odehrávají, ji spíše glorifikuje, než paroduje. Homolkovi by tady jistě byli kasovním trhákem.
Rozšiřováním služeb se přirozeně začal vytrácet původní socialistický charakter, přibyli noví ziskuchtiví hráči mířící na movitou klientelu. Tak se ostatně vyčlenil Club Med. Vedle letních pobytů přibyly zimní. Opět se vším všudy. Aby ani minutka nepřišla neorganizovaně nazmar. Permanentka, instruktor, lyžařská výstroj, apéro, večerní zábava. Vše v ceně. Lyžák pro starší a pokročilé (s dětmi). A hlavně ty, co na to mají. Francouzi především, ale ne výlučně. Holanďanům, Belgičanům i Němcům je zjevně tento koncept nadmíru blízký.
A pokud vám snad vinou mého nezdařilého popisu prázdninové vesnice stále nepřijdou bizarní, je třeba pohovořit v číslech. Taková jedna vesnice pojme několik set chatek o několika hostech, rozkládá se na takové rozloze, že vám zabere i více jak hodinu projít celý areál, a ti nejvýznamnější provozovatelé jich aktuálně ve Francii udržují každý na desítky (VVF je rekordmanem s 94 vesnicemi).
Nebudu však kázat vodu, když piju víno. Sama už jsem v jedné takové vesnici (provozované původně holandskou společností Center Parcs, která byla skoupena francouzským třetím nejvýznamnějším hráčem – Pierre & vacances) strávila dvě nadmíru vydařené dovolené. Před tou první jsem vůbec nechápala, na co se mám připravit. Hrozivé scénáře o turistické rezervaci se naplnily jen fakticky. Když za námi zapadla závora a my jeli zanechat auto na odlehlé parkoviště, protože celý areál je pouze pro pěší, potažmo kolaře, pomyslela jsem si, jak tohle ještě nemohlo být převedeno do hororové podoby. Ale když pak člověk žije v tom skanzenu dřívějších dní, kdy se nemusí bát pustit děti daleko před sebe, kdy snad proto, že za to draze platí, se opravdu náležitě kochá okolní přírodou, a když vše, co je k dispozici, je dětmi vítáno hurónským nadšením, připadá si chvíli jak v Levinově Stepfordu, továrně na štěstí. Do té doby, než zmerčí bordel u popelnic a kola a kočáry přivázané těžkými zámky, aby je někdo neukradl. Pak je se sněním konec a z prázdninové idyly je opět jen iluze.
