Francouzská školní zdravice

Jak pozorný čtenář jistě zaznamenal, školství je téma, které mě dokáže spolehlivě zvednout ze židle. Ostatně nejsem jediná, davy protestujících studentů hovoří za vše. Ale o tom zas někdy příště. Pokud jde o francouzské školství na prvním stupni, mísí se ve mně protichůdné pocity. Radostný údiv nad tím, jak školní zařízení stojí v centru zájmu zřizovatelské obce. Nemám na mysli města, ale opravdu malé vesničky o pár set obyvatelích, ve kterých je symbióza radnice a školního personálu naprosto fascinující. Všichni pracují na tom, aby pro rodiče, bez ohledu na jejich bydliště, nebyla škola překážkou. Je tak zajištěn autobusový svoz z vesnic, které školu nemají, družina i jídelna otevřeny tak, aby to každý člověk s běžnou pracovní dobou stíhal, a to včetně školních prázdnin.

Obce jsou sdružovány do tzv. společenství obcí (communauté des communes). Právě ony představují třetího klíčového aktéra v základním vzdělávacím procesu. To ony zřizují sportoviště, dohlíží na to, aby v celém okrsku bylo dostatek jak tělocvičen, tak judistických dojo, a alespoň jeden bazén. Centrálně se pak připraví rozvrh obsazenosti těchto zařízení v souladu se školními osnovami a autobusová doprava. I v případě nečekaných událostí je rušení tělesné výchovy tím nejposlednějším řešením. V letošním roce procházel náš „okresní“ bazén renovací. Na přilehlém parkovišti byl však nainstalován provizorní, určený pouze pro školní výuku. Plavčíci na něm zaměstnaní jsou zaměstnanci okresu, takže zaskočí, kde je třeba, a kde to jejich odbornost dovolí. Letos proškolili žáky v celém okresu z první pomoci a zároveň je třikrát do roka nechali udělat fyzické testy, tzv. CoPhy. Novinka ministerstva. Papír, který má vyřešit dětskou pohybovou negramotnost.

Společenství obcí se však neangažuje pouze ve sportu, ale všude tam, kde malé vícetřídky nemohou nabízet to samé vybavení, co velké školy. Do terénu tak třeba vysílá vyučující výpočetní techniky, kteří do jednotlivých škol opět podle centrálního rozpisu přicházejí s obřím pojízdným kufrem plným počítačů.

Tato cílená podpora okresu jde ruku v ruce s podporou radnice. Bez jejích peněz, a že jsou rozpočty malých obcí víc než omezené, žádná škola fungovat nemůže, a tak je to taková společně hýčkaná pýcha, díky níž se ředitelům daří získávat dodatečné peníze na nákup nových učebnic či vymalování tříd.

Zároveň čím více pronikám do francouzského vzdělávacího systému, tím více roste můj obdiv k pedagogickému personálu. Nasazení, časové i obsahové, odpovídá výkonu pod korporátním tlakem. Z pracovního dne, který končí oficiálně okolo čtvrté hodiny, se kůli individuálním konzultacím nabízeným až do pozdních hodin, opravám celonárodních testů a dalšímu papírování stávají desetihodinové šichty.  Třeba jeden hloupý školní výlet vyžaduje vypracování podrobné případové studie, která se zasílá na rektorát, pod který daná škola spadá. Zdůvodní se v něm přínos výletu k probíraným osnovám a na této polocentrální úrovni se schvaluje jeho realizace, včetně nahlášeného počtu neúčastnících se žáků. Toto číslo by mělo být nulové a v případě více jak třech dětí ve třídě nebude výlet povolen. Překážkou v žádném případě nesmí být finance. Výsledná cena výletu je snížena o příspěvek sdružení přátel školy a velmi často právě radnice, aby rodiče zaplatili spíše symbolickou částku. Účast žáků je kontrolována i ex poste, zasíláním všech příslušných faktur na daný rektorát. Tato pro nás až nepředstavitelná buzerace přesně odpovídá striktnosti vystihující francouzské školství. Důraz na disciplínu je kladen nejen na žáky, ale i na učitele. Ti, co stále čekají na trvalé jmenování v konkrétní škole a ne jen dočasné umístěnky, si nemohou dovolit pravidla obcházet.

Francouzský školní systém je velmi přísný. Na vše jsou tabulky, testy jsou bez odříkání psány první či poslední den před prázdninami, na diktáty se musí připravovat i prvňáčci, co jednotlivá slova s bídou přečtou. Pouze hodnocení se hodně rozmělnilo. Po léta používaná dvacetibodová stupnice, ve které hranicí projití byla magická desítka, nahradilo výrazně volnější slovní hodnocení:

A : Acquis (osvojeno)

AR : À Renforcer (třeba posílit)

ECA : En cours d’acquisition (osvojuje se)

PA : Partiellement atteint (částečně osvojeno)

NA : Non acquis (neosvojeno)

Může se to zdát jako naprostá maličkost, ale hodnocení jednotlivých testů je často rozděleno do jednotlivých částí, které test probíral, a zpětná vazba je tak mnohem podrobnější. Ti, co bojují ať již se čtením či počty, nejsou necháni na pospas. Ze zákona mají učitelé odučit čtyřicet doplňkových hodin (tzv. APC= activités pédagogiques complémentaires). Je na učiteli, jak si je zorganizuje. Jsou děti, které za celý rok do APC nepřijdou, protože není třeba, jiné tam tráví skoro každý týden. Kromě toho mohou školy, pokud se v nich najdou motivovaní učitelé, nabízet prázdninové doučování, tzv. stages de réussite. Jen v naší škole letos paní učitelky nabídly toto doučování během dvou prázdninových týdnů.

Většina francouzských škol působí velmi nevábně. Šedivé, nepřívětivé budovy s výčtem nařízení u vchodových dveří. Jakoby studené zdi do dálky volaly, že tady se nežertuje. Ostatně v Česku tak propíraný navrhovaný zákaz telefonů je tady už od loňska v platnosti. To samé platí o náročnosti učiva. Byť i tady všichni žehrají, že vzdělanost upadá, rozhodně nemám pocit, že by školy byly pod tlakem rodičů snižovat nároky. Naopak. Přesto je systém nastaven tak, aby nadanější postupovali vpřed nikým nebržděni, a ti pomalejší se nezadusili těžkým učivem. Diktáty, knížky na domácí čtení, i matematické úlohy, velmi často existují ve dvou až třech úrovních. Víceúrovňový systém funguje dynamicky, cílem je, aby se každý žák dostal do vyšší úrovně. Na větších školách jsou takto přímo děleny i třídy. Za mě je to velmi účinný nástroj, ale opět je třeba vzdát hold učiteli. Ten nejen že ve vesnických malotřídkách musí ukočírovat dvě až tři třídy (a z toho, co doposud vidím, to dělají velmi dobře), tak musí připravovat ještě jednou tolik úkolů a písemek pro každou úroveň.

Špatné výsledky mezinárodní studie PISA byly pro Francouze naprosto děsivým zklamáním. Nějaké otázky o tom, zda děti chodí rády do školy, neřeší nikdo. Řeší se výsledky a co s nimi. A byť spousta rozhodnutí ministerstva mohou působit jako hloupé návrhy úředníků obhajujících své bytí, viz ony fyzické testy, ne všechno jsou pitomosti. Po léta kritizovaný úpadek slovní zásoby se nyní posiluje tematicky strukturovanými učebnicemi. Byť učebnice počtů, i ta je rozdělena  do kapitol podle různých lexikálních témat, aby děti byly nuceny používat co nejvíce slov. A tzv. jazykové korpusy jsou vyučovány již od tří let v mateřské škole. Je to však boj s větrnými mlýny. Dokud nás budou v televizi reklamní spoty ministerstva upozorňovat, že bychom s dětmi měli mluvit alespoň dvacet minut denně, nezachrání nás sebelepší ministr školství. Ale nevzdává se to, a to je povzbudivé.

Za rok čeká mou dceru přechod na druhý stupeň, tzv. collège. Na rozdíl od Česka nás nečekají ani bezesné noci, ani přípravné testy. Místo na škole je automaticky zaručeno a až tam se žáci začínají dělit v jednotlivých předmětech do různých úrovní. Kmenové třídy se pravidelně mění. Ale o tom zas až za rok. Zatím základnímu vzdělání zdar.

© TV5Monde