Francie je bez přehánění sportovní velmocí, dosahujíc světových úspěchů napříč všemi disciplínami. Přesto se po všech těch letech tady nemohu ubránit dojmu, že francouzský svět sportovní si žije svůj život tak nějak paralelně a mimo běžný život Francouzů. Jakoby u nich sport nezvládl obsadit stejně zásadní místo jako jídlo či francouzský místopis.
Vše začíná absencí sportovního zpravodajství. Může se to jevit jako maličkost, avšak když roky sledujete zpravodajství a nedozvíte se jedinou informaci o národních sportovních soutěžích, je to zkrátka jakoby sport neexistoval. Připadá mi až absurdně ostudné, že po všech těch letech netuším, jaká města jsou baštami házené, volejbalu či basketbalu, když ve všech těchto disciplínách Francouzi, jak muži tak ženy, pravidelně excelují. Existují kanály specializované a placené. Existuje kanál veřejný sportovní, kde se přenáší jen opravdové zbytky. A právě to vykazuje sport na vedlejší kolej a dělá z něj něco jen pro fajnšmekry, my ostatní si radši poslechněme něco o tom, jak vznikl tarte tatin*. Výjimka nastává při olympiádě či dílčích úspěších jednotlivců, ale zde se zpravodajství smrskne na výčet medailistů, jen francouzských samozřejmě. Veškerý sportovní duch jakoby byl eliminován na zvítězit a být Francouz. Případní přemožitelé nestojí za zmínku, nebednová umístění už vůbec ne. Není však sport právě i o zlepšování, výzvách a neúspěších? Za pozornost stojí jedině fotbal a rugby, u kterých až bije do očí, kolik mediálního prostoru je jim dáváno.
Francie však není jen fotbal a rugby. Jsou to také sporty a závody, o kterých se v Čechách ví jen málo, či vůbec. Cyklistika a dostihy jsou miláčkem kavárenských povalečů. Jejich přenosy (a sázky s nimi spojené) patří k nedělnímu odpoledni stejně jako v Česku politické debaty. Šerm. Právě v tomto sportu získali Francouzi nejvíce medailí na novodobých olympijských hrách – 119 z toho 42 zlatých - a já opravdu mám k mému podivu mezi přáteli mnoho těch, co tento sport v mládí provozovali. Judo. Populární od jeho představení v Evropě, v olympijských úspěších šlape na paty právě šermu a na letošní olympiádě v Tokiu jej dokonce zvysoka triumfnulo. Judo je Francouzi vnímáno jako kombinace výchovy a sportu. Mnozí rodiče si od něho slibují zklidnění svých nedisciplinovaných dětí a podle zájmu se zdá, že judo naplňuje jejich očekávání. Dojo, tradiční tělocvičnu, je možné najít v každém městečku, a v současné době je ve Francii přes půl milionu registrovaných judistů. Národní svaz je velmi pečlivý pokud jde o péče o mladé talenty, v úzké spolupráci s Národním institutem pro sport, expertízu a výkon (!) pořádá i soutěže pro mladší třinácti let, aby výrazné talenty následně oddělil na ryze profesionální dráhu. Díky mnohaleté úspěšné historii se samozřejmě navíc mohou opřít o trenéry, co sami zdárně působili v nejvyšších soutěžích. Plachtění. Začíná to půjčováním plachetniček v Lucemburské zahradě a končí nejslavnějším závodem le Vendée Globe. Koná se co čtyři roky a jedná se v podstatě o plavbu kolem světa bez přestávky a jakékoliv asistence. A samozřejmě, pétanque. Sada šesti koulí a malé kuličky přezdívané prasátko, ke které je třeba se strefit a zároveň pokud možno odrazit soupeřovy koule dál, k Francii neodmyslitelně patří, ostatně třetina světově registrovaných hráčů je právě z hexagonu. Pakliže jeden sport ve Francii funguje jako tmel přátelských vztahů, je to právě on. Hřiště na něj, boulodrome, se nachází téměř všude a na bezplatných sportovních kanálech můžete narazit na přenosy ligových utkání (co jiného jim také zbývá vysílat).
Navzdory této pestré plejádě se nemohu ubránit dojmu, že jsou Francouzi extrémně nesportovní. Jistě, přímořské či horské regiony budiž čestnou výjimkou, ale vnitrozemský průměr jakoby teprve objevoval kouzlo sportu. Děsivé množství lidí neumí plavat. Existují tu cvičná dopravní hřiště pro cyklisty. Helmy na kolách i na lyžích jsou stále spíše raritou a vůbec potkat na cyklistických stezkách normální cyklisty či běžce oblečené tak nějak přiměřeně situaci je často nemožné. Nechápejte mě špatně. Těch špičkových sportovců tam potkáte řady, ale jak už jsem předestřela v úvodu, dojem, který si z Francie po letech odnáším, je ten, že sport se dělá buď na vysoké úrovni a nebo vůbec. Možná zním tak radikálně proto, že právě Češi jsou mými zahraničními přáteli často obdivně vnímáni jako všestranně sportovně založené bytosti. Brusle, kolo, lyže, volejbal, na co si vzpomeneš. Kdo by to neuměl. Kdo nedělal v mládí nějaký kolektivní sport. Kdo by neměl chuť zapojit se v novém městě do nějaké party, co si sem tam chodí plácnout či kopnout do balónu a pak samozřejmě na pivo. Víc než samozřejmost je to naše (hezké) specifikum.
Jako ve všech oblastech, ani francouzský sport nezůstal ušetřen francouzské posedlosti centrální správou, administrativou a tabulkovými hodnotami. Ostatně jej řídí samostatně stojící ministerstvo sportu. Tak třeba takové lyžování. Pokud jde o lyžařské školy, naprosto dominantní podíl na trhu má jedna jediná, ta státem uznávaná, ESF, École de ski français. Její instruktoři jsou školeni v Národní lyžařské škole v Chamonix. Děti jejich absolvováním získávají hodnosti na desetibodové stupnici, od kuřátka přes vločku až po úroveň „soutěž“ neboli compétition, která ve všech sportech značí, že jste obsáhli vše, co je třeba, abyste se sportu začali věnovat na „profesionální“ úrovni. To samé v plavání. Po povinných školních kurzech ve 4., 5. a 6 třídě je dětem vystaven doklad o způsobilosti daného stupně a škola výsledky vykazuje podobně jako výsledky celoplošného srovnávání žáků. Způsobilost se odvíjí od seznamu dovedností, které jsou uvedeny na stránkách ministerstva školství, avšak když vidím každý rok zděšení nad počtem utonulých a na nad nebezpečím, které voda představuje obecně, je zjevné, že papír zase jednou snese všechno. A pokud jde o tělocvik, je jasné, že v mnou nedávno vychvalovaných venkovských školičkách na nějakou tělocvičnu není místo. Žáci mají k dispozici sál, kde dělají něco na způsob pohybových cvičení, aniž by se však třeba převlékli (naše obíhání oválu by je asi položilo), o širší sportovní vyžití se stará USEP – Union sportive de l’enseignement du premier degré (Sportovní unie vyučování prvního stupně). Ta organizuje mimo jiné tělovýchovná dopoledne ve větších tělocvičnách či mimoškolní sportovní aktivity. Pro našince zcela bizarní instituce. Jakoby stát věděl, že je něco špatně, tak šup sem s další organizací.
Postavení sportu ve francouzské společnosti je zkrátka neskutečně ambivalentní. A když vidím reportérku, jak zpovídá nadšené chodce, co se rozplývají nad blahodárným účinkem vycházky v lese, říkám si, že pandemie sice vrátila běžné Francouze na správnou cestu, ale ta bude ještě hodně dlouhá.
*Tradiční francouzský dezert, tzv. převrácený koláč.
