Co se zemědělství týče, asi byste těžko našli většího negramotu, než jakým jsem byla já. Původ ovoce, zeleniny, masa či obilných výrobků pro mě začínal naložením do kamionů. Byť jsem vyrůstala ve městě obklopeném úrodnými lány, nikdy jsem si nevšimla, jak rychle se v průběhu roku mění. Považovala jsem je za neměnnou kulisu našeho kraje, o tom, že by na nich někdy pracovali lidé, mě nikdy ani nenapadlo přemýšlet. Pak jsem se přivdala do sedlácké rodiny a zjistila, že za pytlíkem mouky či kusem hovězího je nepředstavitelná práce. Říkáte si, že v zemi, kde se na vás smějí farmáři z obalů uzenin, mas či dokonce i billboardů, v zemi, kde je dobré a kvalitní jídlo smyslem bytí, se musí jednat o uznávanou profesi. Jistě, tolik filmů o zemědělcích jako ve Francii se asi nikde jinde netočí. Tolik reportáží se zemědělskou tematikou jako ve Francii se nikde jinde neodvysílá. A co teprve když dojde na mediální cirkus během největšího francouzského zemědělského veletrhu konaného na konci února v Paříži, Salon international de l‘agriculture. Nejenže jsme každý den poctěni záběry všech vrcholných politiků, jak poplácávají ušlechtilý dobytek a jako rovný s rovným u piva se baví s přítomnými zemědělci, ale reportáže se zemědělskou tematikou tvoří jádro vysílání. Veškeré mediální pozornosti navzdory však vězte, že ve Fancii se každý den dobrovolně připraví o život dva zemědělci. To z jejich profese činí profesi s největším počtem sebevražd, jen loni jich tak zemřelo přes šest set.
Možná vzpomínáte na nějaký váš dávný pobyt ve Francii. Usměvavou statkářku, co vám na trhu nabízela svou slepici, ještě s pařáty a zbytky peřím. Či farmáře, od kterého jste si odnesli kousek domácího sýra za cenu, za kterou se v Česku prodává celé kilo. Říkáte si, co těm tak může chybět? Víc, než by se dalo čekat. Abyste si touto profesí vydělali na nějaké solidní živobytí, máte dvě možnosti. Buď ovládnout celý cyklus výrobku, od vypěstování/vychování přes transformaci až po následný prodej. Bylo by však naivní i troufalé očekávat, že každý zemědělec bude taky odborníkem ve všech těchto oblastech, úspěšným marketérem nevyjímaje. Ti, co se rozhodnou zainvestovat do odborníků či technologických vylepšení, které tato expanze vyžaduje, tak velmi často skončí v dluhové pasti.
A nebo musíte mít opravdou veliké hospodářství. A to je věc ve Francii snad ještě obtížnější. Pro místní zemědělství jsou typická drobná rodinná hospodářství. Děděná z generace na generaci a rozšiřovaná jen obtížně. Spousta malých drobných políček, mezi nimiž jsou vklíněna pole cizí. Zatímco Česko je s průměrnou rozlohou zemědělské půdy 133ha evropským šampionem, ve Francii je to 63ha. A tak není divu, že vztahy mezi zemědělci i z jedné vesnice jsou ještě horší, než se traduje. Nevraživost, nenávist, naschvály. Jakmile se někdo blíží k důchodovému věku, vynoří se u něj spousta ochotných pomocníčků, kteří sledují jediný cíl – získat alespoň nějaký pozemek. Ještě k většímu hyenismu dochází na pohřbech. Už tam jsou pozůstalí často konfrontování s dychtivými kupci. Avšak spletité rodinné vztahy se z generace na generaci přenáší stejně jako rodinná pole a tak je prodej často neuskutečnitelný, neboť pozemky jsou rozděleny mezi mnoho příbuzných, kteří jen těžko hledají společnou řeč.
A tak s největší pravděpodobností skončíte jako vlastní nádeník, jehož mizerná finanční situace je dána především nulovou schopností ovlivnit výslednou cenu. Zatímco zemědělec chovatel je nucen pracovat každý den po celý rok bez výjimky, utrácet peníze za léky, pokud zvířata onemocní, překonat finanční ztrátu způsobenou uhynutím či nenarozením zvířat, zkrátka se cele odevzdat chovu, na závěr ho čeká odměna ne nepodobná losování ve sportce. Pro zvířata si (při troše štěstí, pokud není poptávka, tak vám taky zvířata mohou zůstat doma i několik týdnů navíc – to jest stát další peníze a čas) přijede výkupčí, zvíře prohlédne, naloží, ihned vás začne upozorňovat na nedostatky, to abyste si náhodou nedělali iluze, že pro jednou dobře prodáte, odveze zvíře vám neznámo kam a vy po nějaké době obdržíte výpis s místem porážky a výslednou výkupní cenou. V ní jsou zohledněny všechny nedostatky, kterými zvíře trpělo a o nichž chovatel neměl ani ponětí. Třeba špatná játra. Za zdravá se neplatí, ale za špatná se strhává. V poměru k hodinám práce a ceně, za kterou maso nakupuje finální zákazník, se jedná o odměnu směšnou.
U obilovin je situace méně dramatická, protože vyžadují méně práce, ale schéma je stejné. Jedinec proti politikům, velikánům potravinářského průmyslu a světové konkurenci. To, kolik utrží jeden drobný sedlák, totiž záleží na tom, jaká bude celosvětová úroda a poptávka. Pokud bude dobrý rok v obilnicích světa, na Ukrajině, v Austrálii, v USA, ceny půjdou dolů. Nejenže je takto nastavený systém extrémně volatilní a nutí farmáře ke spekulacím s vlastními produkty s vidinou většího zisku, ale především nebere v potaz propastné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Ať už se jedná o cenu za námezdní práci, či regulace v oblasti používání pesticidů a hnojiv. Francie je co se týče regulací nechvalným mistrem a tak zatímco v Česku za vše zlé může Brusel, ve Francii by si většina zemědělců přála, aby se francouzská vláda spokojila právě jen a pouze s nařízeními evropskými a nesnažila se vymýšlet další nad rámec. Především kvůli nim jsou francouzské produkty tak drahé. A tak přestože nás média pravidelně informují o "děsivém" španělském zemědělství a snaží se nás přimět ohrnovat nos nad španělským - pesticidy zamořeným- ovocem a zeleninou, smutná skutečnost je taková, že spousta lidí si francouzské výrobky prostě dovolit nemůže.
*Slovní hříčka: jméno sýru beaufort lze rozdělit na dvě adjektiva beau (krásný) a fort (silný). Pán na reklamě je skutečným chovatelem mléčných krav a výrobcem tohoto sýra.
Pokud zemědělec projde tímto sítem k vlastní spokojenosti, naráží na další. Na politiky, kteří chtějí, aby lidé za potraviny utráceli méně, než tomu bylo dříve, a ušetřené peníze vydali za něco jiného. Tlačí tak na velké hráče potravinářského průmyslu, aby šli s cenami dolů. Ti si však rozhodně nenechají sahat na zisky a raději opět zkrouhnou drobné zemědělce. V systému značné monopolizace (např. v supermarketech koupíte jen dvě značky mlék!) pro ně nepředstavují reálný odpor. Sami se nedokážou spojit a co by s tak (relativně) malým výnosem mohli dělat. Vždyť to jsou nadšenci. Ostatně ještě v živé paměti má většina Francouzů obsazení mlékárny Sodiaal a mléčných kooperativ na západě Francie, při kterém chovatelé krav na mléko požadovali přinejmenším 34 centů za litr.
Zemědělství pro mě i po letech zůstává světem cizím, světem, do kterého nepatřím. Jsem ale vděčná, že mi pomohlo otevřít oči a že když se se svým platem z teplé kanceláře vydám do obchodu, můžu si dovolit kupovat takové výrobky, co se zdají být a snad i jsou, alespoň trochu spravedlivé. Taková je jedna z posledních, byť zatím příliš nerozšířených iniciativ, protože se ukázalo, že nejen s rozvojovými zeměmi je třeba dbát na spravedlivé ceny. Zemědělci se totiž stávají takovými novodobými obětními beránky. Svaluje se na ně vše. Od znečištění planety (aniž by někdo upřímně řekl, k čemu by případný pokles či úplný výpadek produkce vedl) po snižování kvality života na venkově. Přinejmenším ve Francii se velmi často stávají obětmi útoku velkoměstských náplav, které si myslí, že jen ony ví, jak řídit svět. Ničení pytlů s hnojivy a pesticidy se stává spíš pravidlem, než výjimkou, verbální útoky i další rozepře se dokonce tak rozmnožily, že poslanci museli nedávno přijmout zákon o ochraně venkova, který mimo jiné „povoluje“ pach hnoje. U profese, která nám zajišťuje primární obživu a v zemi, která je kolébkou gastronomie, je to naprosto ostudné. Ostatně jak se často objevovalo na transparentech stávkujících zemědělců „on vous nourrit,mais on crève“ . Živíme vás, ale sami umíráme hladem.