Mnozí přátelé, kteří do Francie pravidelně jezdili autem, nenechali na zdejších řidičích nit suchou. Vskutku, blinkr zde představuje naprosto zbytečnou část výbavy automobilu, parkuje se stylem „všude povoleno“, divoké vjezdy a výjezdy do a z oblíbených dvouproudových kruhových objezdů připomínají závody z filmů Rychle a zběsile, ohled k nemotoristickým účastníkům silničního provozu je naprosto nulový, tolerance k alkoholu za volatem maximální. Přesto jsem se až tady zbavila naprosté fóbie z řízení. Nejen z nutnosti, ale především to, že silnice nelemují pomníčky a v celostátním zpravodajství se o autonehodách, s vyjímkou těch největších, nemluví. Francouzský automobilový svět se však vyznačuje mnoha dalšími zajímavostmi.
Jezdit autem je drahé. Velmi drahé. Po pořízení vozidla jej musíte zaregistrovat na prefektuře. Tam zaplatíte registrační poplatek, který se odvíjí od místa, kde registraci provádíte (tzv. regionální daň) a typu vozidla (tzv. znečišťovací daň). Ta se vypočítává podle množství znečišťujících látek z motoru. Čím starší či větší auto, tím více platíte. O dieselových motorech ani nemluvě. Takže zatímco vás registrace malého auta s benzínovým motorem může vyjít na pár set eur, u větších aut s naftovými motory se může bez problémů vyšplhat na několik tisíc (eur). A za to obdržíte tzv. šedou kartu (carte grise), obdobu českého technického průkazu.
Drahý je i benzín. Jeho vysoká cena je dána především vysokým zdaněním, které tvoří přes 60% ceny litru benzínu. V sousedním Lucembursku, kde je nejen daňové zatížení výrazně nižší, ale ceny jsou plošně stanoveny státem, litr benzínu stojí o 30-40 centů méně. A tak je lucemburské pohraničí lemováno obřími pumpani, které kromě benzínu (často tankovaného i do kanystrů) lákají rovněž na nízké ceny tabáku a alkoholu. A najít pumpu na druhé straně hranice se vám do pár desítek kilometrů jistě nepodaří.
Drahé jsou dálnice, kdo o nich ostatně neslyšel. Slovo péage se naučí každý, kdo do Francie přijede autem. Cestování po jinak slušných dálnících je totiž neustále přerušováno bránami na placení mýtného, jehož výše může někdy člověka pěkně zaskočit. Dálnice jsou „pronajímány“ soukromým společnostem, které státu platí koncesionářské poplatky a je na nich, jakou mýtnou strategii zvolí.
Drahé je překročení rychlosti. Přestože Francie ani zdaleka není v čele zemí s nejvyšším počtem radarů, denodenně se divíte, jak je to možné. Jsou téměř všude, na dálnicích i okreskách a divákovi se tak často nabízí veselý pohled na pomalu se šinoucí, vzápětí sprintující, opět zklidněnou a opět rozdivočelou kolonu.
A drahá je i autoškola. Za ni většinou zaplatíte okolo dvou tisíc eur. Pro představu průměrný plat je zde jen o tři sta více. A nutno dodat, že kvalita servisu tomu rozhodně neodpovídá. Už roky se Francie potýká s nedostatkem dopravních inspektorů. Výsledkem jsou neskutečně dlouhé čekací lhůty na závěrečné zkoušky a uchazeči jsou tak vystaveni dodatečnému tlaku – pokud neprojdou, na další zkoušku se mohou dostat klidně až za několik měsíců. Kromě toho však ve Francii existuje velmi populární koncept řízení s doprovodem (conduite accompagnée). To umožňuje mladým lidem ve věku 15-17 let, kteří složili teoretické zkoušky a odjezdili určitý počet jízd v autoškole, řídt auto v předem stanoveném doprovodu, nejčastěji rodičovském. Řidičský průkaz pak obdrží po dosažení požadovaného věku (17,5 let) a po splnění praktických zkoušek.
Kdo se ve Francii pohybuje autem, brzy si všimne dalších partikularit. Kruhových objezdů. Těch je tady opravdu hodně, často naprosto zbytečných, přetínajících například jedinou cestu a jsou ostatně terčem mnoha vtipů. Vždyť podle statistik se ve Francii nachází téměř polovina všech kruhových objezdů na světě. Tolerance alkoholu za volantem. Nejenže je dána zákonem, řídit se smí až s 0,5g alkoholu v krvi, ale celkově tato relativně vysoká hranice vede k naprosté ignoraci tohoto pravidla a máloco je tak jednohlasně kritizováno jako policejní kontroly po kulturních akcích (ne že by byly nějak časté!). Auta bez řidičského průkazu. Lidé zde řídí do velmi vysokého věku a ti nejstarší si to často drandí v malých autíčkách, tzv. čtyřkolkách (quadricycle), což jsou auta, pro jejichž řízení lidé narození před rokem 1988 nepotřebují řidičský průkaz (voiture sans permis).
A tak francouzský venkov brázdí všechny druhy vozů. Automobilová kultura je zde navzdory všem výše uvedeným státním pokusům, jak ji učinit méně dostupnou, hluboce zakořeněná, s masivním přesunem lidí na venkov se jen umocňuje, rodiče se bez protestů stávají taxikáři svých dětí až do jejich plnoletosti (opravdu si nedokážu vysvětlit, proč v naší vesnici, kde se každý zná a každý sousedí s každým, musí pro každé dítě do školy přijet rodič zvlášť, a vůbec, přijet. V porovnání s tím mé chození do školy od první třídy sama či s kamarády působí jako naprostá prehistorická divočina). A všichni tihle náruživí řidiči sledují, zda a do kdy ještě budou moci vjet do velkých měst. Přibývají totiž ta, která se chtějí stát tzv. zónou s nízkým množstvím vypouštěných emisí (zones à faibles émissions). Dosud platí v Lyonu, Grenoblu a Paříži, chystají se však další města (aktuálně předkládaný plán by se dotkl 43% celkového vozového parku, tedy nějakých 17 milionů aut). Tato opatření, bez ohledu na jejich ušlechtilé záměry, nadále rozevírají nůžky nerovnosti (navzdory existenci mnoha dotací pro nákup nového vozu) a stejně tak hloubí propast mezi občany měst a periferií, případně venkova. Ti první chtějí pochopitelně žít v čistším městě, ti druzí namítají, že úloha města jako obchodního, kulturního i pracovního centra naprosto skomírá. A když člověk poslouchá oba tábory, zjišťuje, že co Francouz, to náruživý řidič, už dávno neplatí, že se zde otevřela další téměř nepřekonatelná názorová propast.
