Některé základní pravdy člověk nalezne v knihách, o kterých by to vůbec nečekal. Tak třeba já tu jednu zásadní, jejíž význam jsem naplno pochopila až o pár let později, četla někdy v deseti letech v knížce Děsivé dějiny Francie. Hned zkraje tam autoři uvádí, že Francouzi jsou odborníci na vzpoury. Pravdivost této teze následně opakovaně dokládají na příkladu rozličných dějinných momentů.
Já oproti tomu pocházím ze země, kde jsem v prvních dvaceti pěti letech života zažila jedinou jednodenní generální stávku. Ta místo ochromení dopravy, potažmo denního života občanů, připomínala neskutečný obří hapenning, kdy Prahu ovládli cyklisté i pěší a ze stávky se spíše stala oslava jara. Na to, jak se stávkuje, revoltuje a bouří doopravdy jsem tedy musela pokukovat do Francie. A s nevěřícím údivem jsem tak činila hlavně v roce 2009.
Bylo to rok před mým plánovaným pobytem v Paříži a já sledovala nejen pařížské ulice obsazené studenty bouřícími se proti reformě vysokých škol. Univerzity byly zavřeny po dobu mnoha týdnů a já to ze své omezené individuální perspektivy vnímala jako něco naprosto nejvíc sobeckého. Copak mě zfanatizované davy mohou připravit o můj sen ? Nepřipravily. Zato mi ho opakovaně narušovaly natolik, že jsem z Paříže odjížděla naprosto znechucená. Nebyl týden, aby mé plány nepřekazila nějaká stávka. Kinosál ve stávce. Muzeum ve stávce. Menza ve stávce. Bazén, co stávkuje ze solidarity s jiným bazénem. A ta doprava. Bydlela jsem na lince příměstského vlaku RER B. Šance, že se bude stávkovat, byla tedy dvojnásobná, neboť tuto trasu společně obsluhuje dopravní podnik města Paříže a železnice. Těžko by se našly dva subjekty mající větší oblibu ve stávkování než právě tyto dvě společnosti. Těch dnů, kdy jsem do školy jela místo půl hodiny několik hodin. Těch dnů, kdy jsem nedojela vůbec. A těch dnů, kdy jsem dojela, načas, ale úplně zbytečně, protože nedojeli ostatní. Snad poprvé v životě jsem zažila tu neskutečně sžíravou bezmoc jedince proti systému. Umocněnou bohorovým klidem ostatních, přivyklých stávkovému cirkusu. Při určování dat závěrečných prezentací učitel již pár měsíců dopředu upozorňoval, že ve vybraných dnech na výuku asi těžko dojde, protože je nahlášená stávka. Přemýšlet o nějaké alternativě k prezenční výuce v té době ještě nikoho nenapadlo. Stávkuje se a život se zkrátka zastaví. Jakoby vše usnulo jako v pohádce o Šípkové Růžence.
© Chapatte
** Stávkokaz. Pán s tlampačem je Philippe Martinez, předseda jednoho z největších odborových hnutí CGT.
Z Paříže se mi podařilo odletět, aniž by stávkovali piloti, palubní personál či letištní dispečeři. A když jsem si po pár dnech úporného vytlačování všeho špatného z mých vzpomínek pustila francouzskou radiostanici RFI, nevysílala – byla ve stávce. A já se zařekla, že do téhle země na delší dobu už nikdy.
Vrátila jsem se a zažila další stávky. V pohraničním regionu o menší intenzitě. Pendlerů se témata, kvůli kterým se stávkuje, netýkají a případné dopady stávek pomáhá tlumit Lucembursko – např. poskytováním náhradní dopravy. I tady však bez váhání ze dne na den zavřou školy či úřady. Jak je to možné ? Opravdu se stačí spokojit s tím, že Francouzi mají revoltu v krvi a jsou na to náležitě pyšní, ostatně čím jiným je jejich státní svátek, Pád Bastilly, než jednou velkou revolucí?
Revoltující krev je však navíc velmi zdárně manipulovaná a burcována všudypřítomnými odbory. Ty navzdory relativně nízkému zastoupení (ve veřejné sféře je členy odborů 10% zaměstnanců, v soukromé 8%) lze slyšet vždy a všude a přeslechnout je nelze. Existuje tu osm hlavních napříčoborových odborových organizací (např. již výše zmiňovaná CGT) a spousta specializovaných pro konkrétní profese (např. odborová unie novinářů). V hlavních zpravodajských relacích se jejich představitelé vyjadřují k problematikám všeho druhu. Od školní šikany až po hospodářské reformy. A hlavně Francouze provází už od mládí. Již na středních školách se střetávají odbory studentské s odbory učitelskými. Jen během mého krátkého studijního pobytu jsem zažila tři verbíře ze tří různých odborových studentských hnutí. Přišli do výuky, učitel jim dal tolik prostoru, kolik chtěli a oni slibovali, agitovali, přeháněli. To vše rétoricky naprosto bravurně. A i když by se mohlo zdát, že covid stávkovací zápal utlumil, není tomu tak. Na stránkách cestlagreve.fr („stávkuje se“) se denodenně aktualizuje přehled všech nahlášených stávek a paleta je pestrá. Školy v Marseille kvůli zpřísnění hygienických norem, pracovníci veřejnoprávní televize kvůli škrtům v regionálním vysílání. Ve startovních blocích se již chystají popeláři, řidiči autobusů a porodní asistentky.
Ve Francii zkrátka platí, že řvát se musí. Pořád. Asi aby se státu dalo na srozuměnou, že je neustále pod dohledem. A tuhle zkušenost si Francouzi předávají po staletí. Už v roce 1229 ochromila Pařížskou univerzitu stávka na protest proti zásahu proti studentskému pochodu. Škola byla zavřena na dlouhé dva roky a až vydáním buly papežem Řehořem IX. , která univerzitě zajišťovala myšlenkovou a právní nezávislost, byl spor ukončen. Univerzity však byly stávkami ochromovány v pravidelných intervalech a právě studentská hnutí se stala inspirací pro pozdější odborová hnutí. Ta hnutí, která životy velké části Francouzů dokáží převrátit naprosto vzhůru nohama a přitom se tvářit, že chtějí jen jejich dobro.
© Journal du dimanche
*stávka