Poslední zářijový den přesně před devíti lety jsem po několikerém vyvolávání usedla do maličkého bombardieru, na jehož palubě cestovalo jen pár zlatých lucemburských penzistů, a po hodině a půl se kochala panoramaty Vaubanova opevnění, stejně jako starým městem posazeným ve strmém kopci. Ten pohled byl okouzlující, hrad (co ve skutečnosti hradem není), podhradí, pohádková země jako na dlani. Od této chvíle Lucembursko, kterému jsem dosud mohla ve své hlavě přiřadit jedině tak dvě odrážky, a to Benelux a banky, získalo konkrétnější podobu. A přesto bych si jen stěží tehdy pomyslela, že se můj pětiměsíční pobyt protáhne na dobu neurčitou, že tu poznám svého muže a porodím dvě dcery.
V hlavě jsem měla ještě čerstvé vzpomínky na výměnný pobyt v Paříži, který bych zhodnotila jedním slovem jako útrpný. Tady začalo vše jinak. Na co jsem sáhla, jakoby se proměnilo ve zlato. Lucembursko je bohaté a malé. Díky tomu je spousta otravných administrativních úkonů zautomatizovaná či alespoň velmi snadno zaříditelná. Měsíční jízdné (které od letoška už vůbec není), nahlášení pobytu na radnici, přihlášení do knihovny, vyřízení telefonu, výpis z trestního rejstříku, založení bankovního účtu. Cokoliv, s čím jsem ve Francií bojovala dny či týdny tady bylo vyřešeno jako kouzelným lusknutím prstů a já se mohla soustředit na Lucembursko jako takové. A na rozdíl od mnoha mých velkoměsty odchovaných a nad Lucembur(s)kem brblajících přátel a kolegů jsem jím byla okouzlena.
Bez přehánění pro mě představuje koncentrovanou evropskou minipodobu amerického melting potu. V Lucembursku jsou tři úřední jazyky – němčina, francouzština a lucemburština (nejedná se o nic jiného než o určitý francouzsko-německý paskvil). Na většině míst se domluvíte anglicky a často i portugalsky (Portugalci tvoří nejpočetnější menšinu v Lucembursku, 16% celkové populace). Málokdo se tudíž podiví vašemu přízvuku, protože jako valná většina ostatních, ani vy nejste odsud. A i praví Lucemburčani mají jen velmi zřídka čistokrevný lucemburský původ.
Hlavní město Lucemburk svou velikostí (přes 120 000 obyvatel, Lucemburčané tvoří pouhých 30% obyvatelstva) připomíná spíše menší krajské město, ostatně když se zde hrálo utkání kvalifikace na fotbalové Euro mezi Francii a Lucemburskem, francouzští komentátoři si nemohli odpustit a neustále se v komentářích vraceli k “rustikálnímu” stadionu s atletickým oválem okolo fotbalového trávníku. Svým kosmopolitním temperamentem a kulturní nabídkou se však snaží obstát v konkurenci velkých metropolí. A ono se mu to daří. Člověk se necítí nabídkou zahlcen, zvládá navštívit vše, co jej zajímá, menší množství akcí budí v lidech velký zájem, takže účast je vždy hojná a náruživá. Co akce, to společenský pojem. Třeba Schuberfouer, každoroční obří pouť konající se na sklonku léta, nenabízí o moc víc než pražská Matějská. Ba naopak. Prostory velkého parkoviště uprostřed města jsou méně příjemnější než prostory pražského Výstaviště. Přesto jsou tyto dvě akce nesrovnatelné a stačí k tomu málo. Dostatečná nabídka dobrého jídla a pití (místo na stojáka zde postaví i na těch pár dnů jednoduché uzavřené restaurace a bary) a z pouťového křepčení se stane akce, kterou zahajuje premiér a velkovévoda a na kterou nezajít alespoň jednou za dobu konání nejen s rodinou, ale i s kolegy z práce, je prostě nemyslitelné. A do toho nechybí jistá maloměstská postpolitost a vřelost. Vzpomínám na pokladní ve Filharmonii, která už neměla vstupenky na večerní koncert, ale nabídla mi, že si vezme mé číslo a zavolá, pokud by se nevyzvedly všechny rezervace. A zavolala.
Lucembursko mi také občas připomíná Česko v uhlazenější formě. Kromě osobnosti Jana Lucemburského (kterému tady říkají Jan Slepý, či Jan Český), nás pojí mnoho dalšího. Stánky s pivem a klobásami na různých slavnostech, obliba venkovních akcí, přírody, turistiky, skautingu (se základnami, které spíše připomínají luxusní horské chaty), těžkých jídel . Zároveň jde na všem vidět dostatek peněz. Kultura, sport, pouliční festivaly. Vše je cenově dostupné, ne-li bezplatné, se zajištěným servisem okolo.
Všechno zkrátka více méně funguje (nechci vzbudit mylný dojem, že by to tu vše bylo tip top jak říkají Lucemburčani jako ve Švýcarsku, to zas ne), ale postupně začnete mít z té bubliny spokojených usměvavých obyvatel trochu husí kůži. Jak řekl můj kamarád, najednou pocítíte neodolatelnou potřebu jít do nějakého špinavého zaplivaného pajzlu, abyste se z toho pozlátka trochu otřepali. Obzvlášť v hlavním městě po čase zjistíte, že pro mnoho sousedů a známých je Lucembursko jen další přestupní štací na jejich globálních životopisech. Z Londýna, Singapuru a Paříže se sem uchylují ti, co chtějí založit či vychovávat rodinu v klidnějším prostředí, avšak málokdo plánuje zůstat tu natrvalo. Expatrioti si mohou žít a ve většině případu taky žijí ve světě paralelním k tomu lucemburskému, nezajímá je, že pod slupkou vysokých mezd a uniformity nadnárodních korporací je taky poměrně bouřlivý osud jedné malé země, která vše ustála a díky prozíravosti svých politiků se z ještě před patnácti dvaceti lety zcela rurálního státečku stalo finanční centrum a ostatními evropskými zeměmi nepochopitelně tolerovaný daňový ráj.
Osobní situace a ceny nemovitostí mě přinutily Lucembursko opustit. Změnila jsem adresu a přidala se k více jak stovce tisíc přeshraničních pracovníků, které do země s šesti sty tisíci obyvateli každý den proudí za prací, ucpávají dálnice, silnice, vlaky, autobusy a zároveň přispívají k jejímu obohacování. Díky nedávným rozhodnutím Evropského soudního dvora jsme přestali být vyloženě pracovníky druhé kategorie, kteří do systému jen odvádí, ale nic z něj nemají. Navždy pro mě však zůstane mou pays de cœur, srdcovou zemí. Bydlím tak blízko, že na telefonu mám lucemburského operátora, s hrdostí každou návštěvu provedu do nejmenšího detailu vypilovaným okruhem v hlavním městě, v jeslích si s paními vychovatelkami vyměním dvě tři lucemburská slova, která ve mně po ročním kurzu zůstala a večer usednu před lucemburské zprávy, které se moc neliší od zpráv naší přerovské kabelové televize. Jsou uklidňující, plné úsměvných reportáží ze země, kde se zdá že vše funguje, jak má. Možná je to jen pouhopouhé zdání, ale mně, Lucii, musel být Lux zkrátka souzený.
