top of page

Povídej mi, mémé*

Aktualizováno: 13. 11. 2020

Leick, Marx, Kaiser, Brunello, Kwiatkowski. To je jen zlomek jmen z manželovy strany. Moc francouzského na nich není, zato nádherně ukazují dějinné propletence našeho kraje.


Prarodiče z otcovy strany (francouzština má pro to výstižné adjektivum grands-parents paternels, respektive maternels) pocházeli jako většina venkovanů té doby z rodin drobných sedláků. Když se pár rodinných políček, která tak tak stačila k vlastní obživě, rozdělila mezi mnoho dětí, jen vojenská renta veterána z druhé světové války přispěla k tomu, že mladá rodina neživořila.



Doma se francouzsky nemluvilo. Hovořilo se místním dialektem, blízkým němčině a lucemburštině, zvaným plate. Spisovnou francouzštinu slýchávaly jen jako děti ve škole, kde od učitelů z celé země centrálně umisťovaných ministerstvem dostávaly rákoskou přes prsty, když plate promluvily. Stejně opovržlivě reagovali na tento dialekt i obyvatelé centrálních regionů Francie, kam bylo v roce 1939 na tři sta tisíc Moselanů z hraničních obcí evakuováno před vzrůstajícím německým nebezpečím. Mémé s celou vesnicí strávila rok v départementu Vienne (jaký jazykový oříšek mi tato historka poprvé způsobila, když jsem se marně snažila pochopit, co by Francouzi dělali v anektované Vídni). Tamní lidé je prý přijali hezky, uprchlíci ve vlastní zemi jim pomáhali s prací na poli, ale generace jejích rodičů francouzsky vůbec neuměla. Vždyť to byli Němci. Narodili se v onom německém období mezi francouzsko-pruskou a první světovou válkou. Až po ní Alsasko a département Mosela (mylně jsme se v hodinách dějepisu učili o Lotrinsku, ale pravdou je, že se to týkalo pouze jednoho ze čtyř lotrinských départementů) byly k Francii opět připojeny. Evakuovaní rodiče a prarodiče tak mezi sebou hovořili německy či německy znějícím dialektem a od starousedlíků se jim dostávalo hanlivého označení boche (skopčák).

Po roce se zhruba dvě třetiny Moselanů vrátily zpět, aby svá původní sídla našly zpustošená a vyrabovaná. Německý nepřítel se stal trpeným přítelem, Alsasko a Moselu opět anektoval, mladí „Francouzi“ museli vstupovat do Hitlerjugend a muži, mezi nimi i manželův dědeček, byli naverbování Wehrmachtem. Stali se z nich malgré-nous (nám navzdory), na které bude po válce zbytek Francie opět pohlížet skrze prsty.


Dědeček přežil boje v Itálii a Normandii, vrátil se zpět do rodné vsi a oženil se s o 11 let mladší ženou, což vzhledem k poválečnému nedostatku mužů bylo zcela běžné.




Babička z matčiny strany byla dcerou italských emigrantů. Těch společně s Poláky přicházelo v první polovině 20. století do našeho kraje za prací v dolech spousty. Narodila se již ve Francii, ale doma se hovořilo italsky a pět let strávených ve školách spravovaných Němci dodneška zanechaly stopu na jejím přízvuku. Pod náporem přistěhovalců byl její rodný městys extrémně xenofobní, lidé se dělili na ty z vesnice, z kolonie, kde žili italští horníci a ty z džungle, kde žili horníci polští. Když si ji přivedl do rodiny jako královnu bálu konaného na počest vojenského odvodu jediný syn hokynářů, kteří se v té době řadili k místní honoraci, jako jedni z mála třeba vlastnili automobil, ti nad mladou, krásnou, ale chudou Italkou spráskli ruce.



Aby mladí manželé přispěli k dalšímu rozkvětu rodinného podniku, vyučil se syn pekařem a rozšířil tak rodinné podnikání o další, ve Francii váženou profesi. Pracovali velmi tvrdě, vždyť v městečku o tisíci obyvatelích tehdy bylo sedm pekařství, ale dřina nesla své ovoce a rodina si žila značně nadstandardně, v domě se služebnictvem (tzv. maison de maître), vedle kterého si postavili krásnou vilu na penzi.



Sňatkem manželových rodičů se situace obrátila. Syn prostých rolníků a dcera váženého pekaře. Zakazovali jim, aby na vnoučata mluvili plate, jejich opravdovým rodným jazykem, čehož nyní, v době rozkvětu lucemburského pracovního trhu hořce litují. Křivdy, nepochopení, ústrky se těmito rodinami nadále táhly, tak jako tomu u těchto pospolitých společenství spravujících společné majetky bývá. O minulosti se moc nemluví, minulost často bolí. A nikdo neposlouchá. Dcera i syn své rodiče bryskně utínají. Mně stačí vidět ty jiskřičky mládí, které v očích obou mémés při vzpomínání vzplanou a ničeho nedbám, vybízím k řeči a poslouchám. Dobře vím, že až se člověk bude chtít skutečně ptát, nejspíš už nebude koho.



* mémé je hovorové označení pro starou babičku

51 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page