Žiji v zemi, kde slovo dossier (doslovně složka, přeneseně podklady) je skloňováno dnes a denně ve všech pádech asi jako voda a vzduch. I sebebanálnější úkon, jako třeba přihlášení obědů ve školní jídelně, se neobejde bez pečlivě připravené dossier o několika dokumentech. A správně vycvičení Francouzi toto quid pro quo nezpochybňují. Něco chceme od státu, stát chce podrobnou dossier.
Navzdory francouzské úřednické zvědavosti a složitosti jsem však momenty připomínající výjevy z absurdního dramatu zažila doposud vždy jen při jednání s úřady českými. Alespoň od té doby, co s nimi jednám s nálepkou „žijící v zahraničí“. Jakoby před tím nevyhnutelným otevíráním se světu české úřady neustále tvrdošíjně dovíraly dveře a ten cizí prvek nebyly s to jej pobrat. Jedna úřednice mi s vědoucím mrknutím oka řekla, že hned poznala, že mluvím špatně česky...
Vše začalo během svatebních příprav. Můj budoucí choť se musel paní matrikářce přijet ukázat a když se tak stalo, dala nám na srozuměnou, že jen díky její shovívavosti se nemusel tohoto zcela bezvýznamného a kraťoučkého setkání zúčastnit soudní tlumočník. Tlumočníkem bez papíru jsem byla já, na dvou listech jsem podpisem stvrdila, že jsem budoucímu manželovi věrně přetlumočila, co paní říká. Asi se obávala, že si chudák nevšiml, že se chystá svatba.
Svatba proběhla a my na ní mimo jiné v oddacím listu stvrdili, že naše případné budoucí děti se budou jmenovat bez koncovky -ová. Dovolím si zde malou vsuvku. Přiznám se, že jsem zapáleným obhájcem českého jazyka. Všechny jeho špíčky a výjimky považuji za rozum bystřící záležitosti a v jejich odbourávání vidím jen další důkaz všeobecného úpadku vzdělanosti. A proti přechylování českých jmen nic nemám. Ale přechylování jmen zahraničních? Nikdy. Přijde mi to až ostudné, jak si pravidly můžeme obhájit komolení cizích příjmení. A protože jsem se takto asi rouhala již dříve, pán Bůh mě obdařil dvěma dcerami. Žili jsme si tu se stejným příjmením všichni v poklidu, dokud jsem nezažádala o jejich české občanství. To, že nejprve obdržíte doklad o občanství, teprve po něm si můžete zažádat o cestovní pas, protože doklad o občanství je platný pouze rok, nechám bokem. To, že si nás navrch zavolali i s tatínkem, aby ten podepsal, že souhlasí s tím, že se jeho dcera bude jmenovat bez -ová na konci, už byl těžší kalibr. Nikdo nám nebyl schopen vysvětlit, k čemu teda sloužila ta část oddacího listu, která se jménům dítěte věnuje. Jenom skutečnost, že je český konzulát nedaleko od míst, kde oba pracujeme, z toho činí historku spíše úsměvnou. Představa, že jedeme tři hodiny do Paříže, za půl minuty odsouhlasíme zrušení něčeho, co jsme v prvé řadě vůbec nechtěli, ve mně vyvolává spíš mdloby. O to silnější, že tomuhle francouzskému hrobníkovi, jak uvidíte dál, jsem utekla jen o píď.
Po jménu přišel další boj – ten o adresu trvalého bydliště. Na úvod musím říct, že toto je věc, která se ve Francii občanským průkazem vůbec neřeší. Úřady jsou přetížené a měnit si doklady jen kvůli změně bydliště by bylo zbytečné mrhání jejich časem. Pokud někde adresu uvádíte, do vaší dossier vždy musíte přidat dvě potvrzení o bydlišti, tzv. justificatif de domicile, např. inkaso, fakturu za telefon apod. A já, odkojená děsivými články investigativních novinářů o dluzích nakupených za nesplacené komunální poplatky, jsem od svatby, nostalgie nenostalgie, chtěla jediné. Vše pečlivě odhlásit, ať za mě rodiče nemusí nic platit a ať mě nedejbože nehledá v cizině exekutor. To se také stalo, žel, jakmile se Češkou stala i má první dcera, v papírech byla uvedena adresa trvalého bydliště, která je přidělena automaticky, a to ta, ze které jsem se pracně (protože je k tomu třeba nová občanka) odhlásila. Pár týdnů na to dokonce dostala průkazku pojištěnce. Tady aby člověk o ošetření div neprosil, v Česku se zdravotní péče rozdává jak dárek při vítání občánků. Při nejbližší návštěvě Přerova jsem trvalé bydliště zrušila a myslela, že s druhou dcerou už si na mě nepřijdou. Ouha. Jako adresu trvalého bydliště ji místo té mé původní dali adresu brněnské matriky, pod kterou Češi v zahraničí spadají. Pro zrušení trvalého bydliště bych tedy musela buď do Brna, nebo na náš konzulát, kde si za za zrušení údaje, který jsem nikdy nechtěla použít, nechají zaplatit v eurech.
Z dětí s cizím jménem a bez české adresy se staly školáci. Ještě před pěti lety bych je musela povinně zapsat na kmenovou školu v Česku (už vidím, jak by se na nás v Přerově tvářili – „chci u vás zapsat dítě, ale nikdy sem nepřijde“). Z této povinnosti se naštěstí stala možnost. Pokud ji nevyužijete, musíte plnění povinné školní docházky pravidelně hlásit ministerstvu školství a dokládat přeloženými vysvědčeními. Nevím, jestli těm úkolům, co tady v první třídě dělají, vůbec uvěří.
Poslední a pro mě poměrně bolestivou zkušeností je (ne)možnost volit. Jakékoliv debaty o zavedení korespondenční volby vždy okamžitě zaniknou, jakoby Češi žijící v zahraničí představovaly tu nejsilnější opozici vládnoucí garnituře. Podle mě se však jedná o základní právo, jehož výkon by se měl co nejvíce usnadnit. Například ve Francii je možné volit na základě plné moci. Já normálně a jednoduše volit nemohu. Žiji ve Francii, pět kilometrů od lucemburské hranice. A lucemburský zastupitelský úřad mi k velkému nepochopení toho francouzského zavírá dveře a odmítá mě zapsat na seznam voličů. Prý si mám sjet do Paříže pro voličský průkaz a pak si to odvolit v Luxu.* Čas ani peníze nehrají roli. Jakoby tohle byla mantra české administrativy vůči Čechům žijícím v zahraničí. Chcete si vyhazovat z kopýtka mimo republiku, tak my vám to osladíme.
*Výše popisované úkony spojené s žádostí o české občanství jsem mohla řešit na lucemburském konzulátu jen proto, že se dcery narodily v Lucembursku a mají lucemburský rodný list. Kdyby se narodily ve Francii, šupkala bych do Paříže.
Na fotce za zdí vpravo se nachází česká ambasáda v Lucembursku. Lucemburské velkovévodství nabídlo České republice jako novému členu Evropské unie krásné a výborně položené prostory domu bývalého lucemburského velvyslance Pierra Wernera, které Česká republika v roce 2005 odkoupila.