Právě teď ve Francii probíhá období podávání daňových přiznání, doslovně příjmů (déclaration des revenus) a protože na rozdíl od Česka jej tady musí podávat každá domácnost, je jasné, že se v květnu o ničem jiném nemluví. Navíc, jak říká má tchýně, daňové přiznání, to je zlatá žíla. A ta o tom musí něco vědět, na finančním úřadě strávila celý svůj profesní život a tisícům lidí bez přehánění pomohla ušetřit či dokonce vydělat nezanedbatelné peníze.
Ve francouzském daňovém přiznání se totiž uvádí kdeco. Kromě hlavního příjmu (až do loňského roku ve Francii nebyla daň z příjmu strhávaná přímo z platu, ale odváděna až zpětně zaměstnancem v rámci tohoto přiznání) i všech vedlejších příjmů (nájmy, druhé zaměstnání, apod.) se uvádí také mnohé výdaje, na které můžete čerpat státní příspěvek (crédit d’impôt). Můžete tak uvést částku, kterou platíte za hlídání dětí (jesle, družina, chůva), částku za různé služby v domácnosti (uklízečky, ošetřovatelky) či vybrané stavební úpravy a práce. Kdo má nízký plat či nízký důchod, musí jej také deklarovat, aby byl oficiálně osvobozen od placení daní a případně aby mu byla přiklepnuta nějaká finanční výpomoc. Zkrátka kdo se neztratí v džungli daňových pobídek, případně získá pár dobrých rad jak třeba dosáhnout na požadovaný práh, od kterého stát část výdajů proplácí, může ho po následném vyúčtování čekat příjemné překvapení. O to absurdnější v našich končinách, že za mnohé tyto Francií dotované služby platíme v Lucembursku. Avšak jak už to bývá, nelze se zavděčit všem. Ti, co na to mají, se dobrovolně vrhnou do nikdy nekončícího kola investic, aby mohli pořád co odečítat, a po přezkoumání příjmové situace daňových poplatníků se ocitáme v zemi, kde je od placení daní osvobozeno více jak polovina všech domácností (57% v roce 2018). A tak není divu, že u té platící menšiny daně připomínají sprosté slovo a že právě v této zemi jsou tak často skloňovány, haněny a proklínány.
Jsou původcem všeho. Občanského rozhořčení. Daní se téměř vše, mnohdy několikrát. Postavíte-li si dům, platíte státu taxe d’habitation, neboli daň z bydlení, zhruba odpovídající místním poplatkům v České republice, jen výrazně vyšší, taxe foncière, daň z nemovitosti, kterou platíte každoročně a taxe d’aménagement, daň z nastěhování. Ta bolí asi nejvíce, je velmi vysoká,odvíjí se od velikosti vašeho domu (stavební plány se k výměru daní zasílají automaticky v momentu podání žádosti o stavební povolení) a běžně se pohybuje mezi deseti až patnácti tisíci eur a polovinu musíte uhradit ihned po nastěhování. Každý rozmar, ať již v podobě zahradního domku či věžičky na střeše, na výsledné částce ihned pocítíte! Stejnou měrou, jak se zvyšuje daňové zatížení občanů, roste celková nespokojenost s úrovní veřejných služeb, někdy dosahující téměř absurdních rozměrů. Nedávno jsem byla ve sběrném dvoru. Paní přede mnou přivezla pytle starého oblečení. Pracovník sběrny jí však s lítostí, a jak je pro Francouze typické, velmi zdvořile, oznámil, že kontejnery na oblečení už jsou bohužel plné a on nemá místo, kam by dočasně dal ty její. Paní zbrunátněla a odvětila, že ona přece platí daně a nechala pytle oblečení uprostřed příjezdové cesty.
Státního rozkladu do úplné trapnosti. Aby mohl stát dál rozdávat, musí někde brát. A je jedno, za jakou cenu. V sousední vesnici vyhořelo vinařství. Na jeho opravu se sjela hromada dobrovolníků a místní noviny o této solidaritě nadšeně psaly. Aby si na majitele vzápětí došlápl berní úřad za nenahlášenou práci. Absurdita státní nenasytnosti se naplno projevila během coronavirové krize, kdy se po zaměstnancích vyžadovala práce z domova. Ukázalo se, že pokud pro zaměstnance lucemburských firem doma znamená ve Francii, měli bychom zde začít odvádět daně. A Francie jen velmi zdrženlivě vyjednávala a opatrně opakovaně prodlužovala s lucemburskou vládou požadované osvobození.
Občanské rezignace. V každé diskuzi s živnostníkem či podnikatelem dříve či později sklouznete k tomu, jak je stát bere na hůl a hlavně, jak se jim nevyplatí pracovat příliš. V pizzerii v naší ulici se jeden host podivoval nad neobvykle dlouhým zavřením podniku po dobu letních dovolených. Majitelka jen pokrčila rameny a řekla, že jestli má dřít a odvést vydělané peníze státu, radši si udělá dlouhou dovolenou. Tato reakce mě zaskočila. Do té doby, než jsem si tu odžila dalších pár let, a zjistila, že stejnou logiku vyznává většina drobných podnikatelů a vlastně se to bere tak nějak za samozřejmost. Pracuju, abych se uživil, ale určitě nebudu pracovat víc, abych živil stát.
Ale i občanské kreativity. Jak je to ostatně u všech neoblíbených opatřeních běžné. Je spousta více či méně absurdních způsobů, jak se placení některých daní vyhnout či jak daňový základ alespoň snížit. V případě, že se rozhodnete provádět stavební či jiné řemeslnické práce, když dojde na jednání o ceně, domluva většinou probíhá následovně. „Je možné platit hotově?“ „Samozřejmě, tím pádem to dáme bez DPH“. „Výborně, je nějaký další způsob, jak snížit daně, které z této úpravy, výstavby, apod. budu platit?“ Když jsem se vůbec poprvé účastnila obdobné diskuze, myslela jsem, že omdlím na místě a s hrůzou sledovala, zda se odněkud nevynoří fiskální komando. Avšak protistrana nehla brvou a začala vypočítavat: „Momentálně máme 200m2 obytné plochy, pokud se nám ji podaří snížit na 150m2 , ušetříte strašně moc peněz, jelikož z obytné plochy se vyměřují již zmiňované taxe d’habitation a taxe foncière.“ „Jak dosáhneme toho, že snížíme celkovou plochu o 50m2, aniž bychom ji skutečně snižovali?“ „Na plánu zešikmíme střechu, tím reálně ušetříme něco málo v pokojích, a potom tam nasázíme spoustu vestavěných skříní. Všude, kde to půjde. Do každého pokoje, do chodeb, vestavěné skříně se nepočítají za obytnou plochu a odečítají se od celkové plochy.“
Heuréka. A tak je to věčný boj. Berní úředníci už neví, co by vymysleli. My, přeshraniční pracovníci, musíme ve Francii deklarovat jak své lucemburské účty, tak svou lucemburskou mzdu (která jistě bude brzy zdaněna i ve Francii). Ale francouzský lid ještě nikdy nedal svou kůži lacino.
